Nejnovější vývoj všech situací je znovu plný dobrodružství a akce a tak se hlásím s novými zprávami a s mými nejaktuálnějšími životními poznatky. Od posledního příspěvku uplynulo poměrně dost času a tak na začátek lehké shrnutí. V Bruselu jsem strávila celé léto a na začátku září jsem se na pár týdnů vrátila domů a než jsem si uvědomila, jak čas letí, již jsem znovu vláčela svůj kufr, tentokrát na vlak směrem Varšava.
Během srpna jsem si znovu uvědomila, že co se učení týče, čas není vždy ta nejdůležitější veličina. Občas jeden měsíc přinese více než předchozích pět - v tomto případě především ohledně 'fungování' drahých bruselských institucí a zajímavých vztazích ustavujících se v komunitách expatů. Díky intenzitě posledního měsíce jsem si tak závěr svého pobytu důkladně užila.
Doma mě poté čekalo, jak si jistě umíte představit, spousta vítání. A samozřejmě bezalkoholová vítání nikdo neprovozuje. Ale kromě zjištění, kolik vydrží má játra, byla jsem postavena před dva důležité, k zamyšlení provokující momenty. Prvním byla chvíle, kdy mi bylo velice mile a shovívavě řečeno, že ať se ve světě děje cokoli, já to stejně nezměním, a svět si může být spravedlivý a nespravedlivý, jak se mu chce, ale jediná přijatelná možnost je držet ústa a krok. A tak se momentálně nacházím na vážkách, s jakým přístupem vlastně chci dál v životě pokračovat.
Druhé zjištění je trochu podobné dívčím hrám, kdy vymýšlejí, jaká všechna kritéria mají splňovat jejich budoucí partneři, aby si pojistily, že nikdy nikoho takového nepotkají. V mém případě šlo spíše o zamyšlení, jakými lidmi se vlastně chci obklopovat a jaká jednou chci či nechci být já sama. Série interakcí s dvěma lidmi, kteří se mi každý po svém v jednu chvíli stali blízkými, mě dovedla k tomu, že jedni z nejobtížněji stravitelných lidí pro mě jsou ti, kteří nikdy nepřiznají chybu a nikdy se za nic neomluví.
Už jsem asi dost velká na to, abych věděla, že každý člověk vidí svět jinak a sebezatrvzele si může trvat na tom, že jeho pohled je za všech okolností ‚ten správný‘ – kdo to koneckonců někdy neudělal? Ale když je člověk otevřeně konfrontován s tím, že někomu ublížil, pak pravda nepravda, měl by se k tomu postavit jinak, že obviňovat okolí. A pevně doufám, že se nebudeme teď vsázet, jaký bude můj přístup, až se ocitnu na druhé straně barikády. Jen ráda doufám, že bude jiný.
A aby toho filosofování nebylo příliš, tak se teď rychle přesuneme do Varšavy. Jsem tu na výměnném studijním pobytu – tedy, jedná se o něco podobného jako erasmus, ale není to to samé - obnáší to asi patnáctkrát tolik formulářů. Ale všechna administrativa rozhodně stojí na to, zde být. Studuji na SGH (Szkola Glowna Handlowa), která je vlastně obdobou naší Vysoké školy ekonomické. A jako každý můj pobyt v zahraničí provází přiznání k původním předsudkům, ani tentokrát jsem se tomu nevyhnu. Čekala jsem zde spíše studijní prázdniny a cestování, než učení.
Realita je taková, že výuka je zde na velice, velice vysoké úrovni. Kromě jediného kurzu, kde americké způsoby našeho vyučujícího přednáškám příliš neprospívají, jsem se zde setkala pouze s profesionály, kteří jsou opravdu na svém místě. A světe div se, opravdu se zde musíme intenzivně připravovat a učit. A pak mi někdo bude tvrdit, že se toho člověk v praxi naučí více než ve škole. Má pokřivená realita, zatím totiž ukazuje na pravý opak (s výjimkou let, kdy jsem učila angličtinu - ta byla za všech okolností nenahraditelná).
Všichni lidé zde – jak Poláci, které jsem zatím měla možnost potkat, tak i ostatní výměnní studenti - jsou velice milí. S ostatními studenty jsem poprvé zjistila, jak dobrá je žubrowka s jablečným džusem a s Poláky se navzájem rozesmíváme, kdykoli někdo z nás promluví. Nejsem si jistá, co jim přijde na naší řeči tak vtipného, ale ta jejich je místy až neuvěřitelná. Stále šišlají a člověk z nich má pocit, jako kdyby se navzájem považovali za malé děti. A zkuste se nesmát, když Vás cedule na právě vytřené podlaze varuje, že je 'śliská'. Ale i navzdory všem vtipným odlišnostem si navzájem docela dobře rozumíme.
Další kulturní maličkost, kterou byste v Polsku neměli promeškat, jsou speciální vodkové bary. Jedná se zpravidla o menší místnosti, kde se dá panák vodky zakoupit za 2 zloté (tj. za 12 korun). K pultu se stojí fronta, tam si člověk dá panáka a pokračuje dál někam ven anebo znovu do fronty. Navzdory tomu, že se v tuto chvíli zdá, že všichni Poláci musí být alkoholici, tak jsem zatím nenarazila na ulici na nikoho opilého anebo se jakkoli jinak nevhodně chovajícího. Zároveň je na veřejnosti zakázáno nosit alkohol tak, aby bylo poznat, že se jedná o alkohol, což mi ovšem vždycky přišlo spíše jako přetvářka než jako praktický a společnosti prospěšný výmysl.
Jediný postřeh, se kterým zatím neumím nikterak naložit, je fakt, že na ulicích postává neuvěřitelná množství lidí rozdávajících letáky. Zdá se, jakoby se Poláci rozhodli postavit celou svou ekonomiku na jejich na výrobě a distribuci.
S čímžto se s Vámi dnes již rozloučím, zprávy z výletů do okolních měst si nechám na příště až bude více věcí, o kterých budu moci referovat.
