Minulý pátek jsem svůj příspěvek končila větou, že ať mě tu čeká cokoli, nuda to nebude. Nespletla jsem se. Víkend začal příjemným posezením a především potom návštěvou Mustafy a Mohameda z Egypta. Navzdory všem mým původním předsudkům, to byli oba velice milí kluci a užili jsme si spoustu zábavy. Kromě mnoha jiného je totiž Belgie skvělá na bourání stereotypů.
Bydlím ve čtvrti plné Arabů. Ve srovnání se všemi ostatními místy Belgie, je ve čtvrti San Josse největší počet národností, je tu nejvyšší nezaměstnanost a nejnižší průměrný příjem. Můj první dojem byl touto informací samozřejmě od počátku poznamenán. A také byl poměrně záhy napraven, když jsem potřebovala něco v krámě, a samozřejmě jsem to byla já, kdo nerozuměl. Onen Arab, na kterého jsem se původně já dívala svrchu, se ukázal, že kromě své rodné řeči mluví plynule francouzsky i anglicky. A já jsem ten ignorant, který se jinak než anglicky nedomluví.
Všichni Arabové, které jsem do teď měla čest potkat, se ke mně chovali s gentlemanskými způsoby a to včetně dvou mladíků, kteří mě ve dvě ráno chtěli pozvat na skleničku, a na mé první odmítnutí s úsměvem odjeli. Nicméně jeden můj předsudek se jim zbořit nepodařilo a to, že Arabové jsou neuvěřitelně nenápadití, když přijde na jména. Pojmenovat někoho Mustafa Mahmud Mahmud Mahmud Abdalláh je prostě lenost.
Čímž se pomalu dostávám k mé arabské návštěvě. Nakonec se ukázalo, že to byli oni, kteří věděli o nejslavnější bruselské underground party a díky kterým jsem se tam nakonec dostala i já. Je to v obrovské pozemní prostoře, která trochu dělá dojem zmenšené Morie. Je to velice zajímavé místo, tuším, že dřív bývalo využíváno ke skladování masa, než se prodalo na trzích. Uvnitř bylo asi sedm různých relativně velkých koncertů, každá skupina hrála něco jiného. A mezi jednotlivými koncerty byl dostatek prostoru, takže se navzájem nerušily. Dalo se tedy jak tančit a užívat si atmosféry klubu, tak poodejít kousek dál a tam se nerušeně u piva bavit s kamarády. Něco podobného jsem nečekala, když jsem tam šla.
Protože sobota byla poměrně náročný den, tak jsem se před půl třetí rozhodla vydat domů. K této party patří i autobusy, které člověka dovezou k centru. Zmeškala jsem první, nedostala jsem se do druhého, po dalších se slehla zem, a jelikož jsem byla na místě, které nebylo na mapě, tak jsem ještě chvíli nešťastně postávala. Naštěstí okolo šli dva Francouzi ve směru k okraji mé mapy a tak jsem se rychle přidala. A nejdůležitější věc, co jsem se od nich dozvěděla, byla, že mám tedy veliké štěstí, že alespoň jeden z nich umí anglicky. Čímž mi dali jasně najevo, jak hluboce se ke mně musí snížit, aby se se mnou mohli vůbec bavit. No nemám moc právo si stěžovat, každý máme svoje předsudky.
Dostala jsem se na mapu a zjistila, že jsem velice unavená a nevím, jak zde funguje noční doprava. V peněžence 67 centů. Řekla jsem si, že mě tedy alespoň nemůže nikdo okrást a statečně jsem se vydala na procházku nočním Bruselem domů. V pět ráno jsem tam byla jako na koni. Tam jsem samozřejmě zjistila, že jsem celou dobu u sebe měla 10 euro, které jsem si schovala do jiné kapsičky v peněžence, abych je neutratila a abych měla u sebe vždy něco na taxi.
V Astaně jsem se neučila, že je velice vhodné pamatovat si jméno ulice, kde člověk bydlí. I když to zní neuvěřitelně, svojí adresu jsem více než tři roky neznala ani v Praze. Poučením této noci bylo, že je docela šikovné si zjistit, jak funguje noční doprava. (Abych tedy z téhle historky nevypadla jenom jako úplný hlupák, tak byste měli vědět, že já tady po Bruselu chodím všude pěšky, oblast, kde se pohybuji není veliká a tak dopravu používám jen velmi zřídka a tak když mě dost dopředu nenapadne si zjistit všechny možnosti, tak pak musím absolvovat více než dvouhodinové procházky.)
Dalším úspěchem minulého víkendu a tohoto týdne bylo, že se mi podařilo potkat místní – tedy Belgičany. Vůbec to tady není tak samozřejmé, jak by jeden čekal. Brusel je velice multikulturní a lidé zaměstnaní v institucích jsou zpravidla také odjinud. A já se mnohem snáze dostanu mezi stážisty, či do české komunity, která je tady překvapivě veliká.
Belgičané, alespoň ti, které jsem zatím potkala, jsou velice klidné nátury. Je to úžasně uklidňující a rozčilující zároveň. Belgičané nikam nespěchají a ničím se netrápí. První týden, když jsem sem nastoupila, tak nějaký chlápek dole v chodbě při opravě čehosi narazil na dva dráty, usoudil, že jsou k ničemu a přestřihl je. Polovině domu přestal jít internet. Chlápka to samozřejmě nerozhodilo. Následovala řada různých návštěv od zdejších povolaných autorit, které zpravidla neměly klíče, anebo se nezvládly potkat s tím, kdo klíče měl. Anebo prostě nepřišli, protože venku se udělalo krásně a tak si raději jeli užívat života na venkov. Žádný stres.
Dnes ráno jsem se snažila si koupit snídani. V krámě byla otevřena pouze jedna pokladna, super dlouhá fronta a všichni v ní naprosto klidně stáli. Nikdo se nerozčiloval. Chlápek přede mnou měl relativně veliký nákup, a když se snažil zaplatit, nevzalo mu to kreditku. Zkusil to podruhé. Znovu žádný úspěch. Odebral tedy první věc, počkali jsme, než přišel povolaný člověk s klíčkem od kasy. Další pokus s kreditkou. Bohužel znovu neúspěšný a tak jsme čekali, až chlápek odebral tolik zboží, než se hodnota jeho nákupu začala shodovat s množstvím peněz, které měl na účtu. Usmál se, popřál paní pokladní krásný den a šel domů. Nikoho to nerozčílilo. Jen já tam koukala, jako kdybych spadla do úplně jiného světa.
Začínám tušit, co bude mou životní lekcí, kterou se mám naučit zde v Belgii :-)
