Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii. 

"Budu k vám upřímná. Máme tady opravdu super kolektiv, pomáháme si navzájem, ale zrovna tahle teta..." řekla mi mimo jiné ředitelka, když jsem před ní seděla na starém gauči v její kanceláři. Mluvila o mé budoucí kolegyni, se kterou jsem měla pečovat o osm dětí na třetí skupině. "Ale třeba to zrovna vám dvěma bude společně fungovat!" Doplnila ji zástupkyně a povzbudivě na mě mrkla. To mě samozřejmě zarazilo a snažila jsem se o tom dozvědět víc, ale dostávalo se mi jen mlhavých odpovědí typu: "Ona určitě není zlá, jen je taková drsnější a ostatní kolegové s ní mívají problém vyjít." Požádala jsem je proto, jestli bych se mohla s potencionální kolegyní a dětmi napřed setkat, než se rozhodnu, což mi bylo umožněno. 

Třetí skupina byla namíchána z dětí různého věku, kdy nejmladším dvojčatům byli čtyři a nejstaršímu chlapci skoro patnáct let. Dva nejstarší kluci spolu s třemi děvčaty byli sourozenci, stejně jako tvořili sourozence zbylá dvojčata a poslední osmiletý hoch. Stávající vychovatelka, ke které hledali nového kolegu (říkejme jí třeba R., což není skutečné počáteční písmeno jejího jména) na mě zapůsobila smíšeným dojmem. Dětský domov obklopoval obrovský areál, takže bylo zvykem chodit po škole ven, kde se děcka mohla vyběhat a nejinak tomu bylo i v den, kdy jsem přijela na "exkurzi." R. se i s kafíčkem rozvalila na lavičku spolu s další vychovatelkou a moje dotazy na děti a fungování skupiny většinou odpinkávala do autu a čas od času pronesla směrem ke kolegyni něco ve stylu: "Já musím ukázat, že jsem hodná, aby sem nastoupila." Jediný čas, který dětem za dvouhodinový pobyt venku věnovala, byl, když už jsme odcházeli nazpět do domova a jedno z dětí odhodilo před vstupními dveřmi utrženou větev. "To sebereš, nebo ti ji napálím, že se budeš divit." Na vychovatelně v nejvyšším patře pak jedno z dětí jednu "výchovnou" opravdu dostalo (nebyla to plnohodnotná facka, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že jí nebyla čistě jen kvůli mé přítomnosti) a já se cítila víc a víc nepříjemně. Vyjádřila jsem svůj nesouhlas nahlas a R. na to nic neřekla. Jen se do mě ještě hlouběji zavrtala pohledem. Když mě pak vyprovázela křivým úsměvem a slovy: "Doufám, že to vezmeš, myslím, že by nám to spolu klapalo", odpověděla jsem, že si to musím rozmyslet. Načež R. naléhavě řekla: "Počkej, ty to musíš vzít, protože oni zas jinak řeknou, že je to kvůli mně."   

Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím a práci jsem přijala. Hned první den mě ale čekalo nemilé překvapení při setkání s kolegyní, která mi měla ukázat "co a jak" a sdělila mi, že to nejlepší, co pro mě může udělat je, nechat mě v tom samotnou (zatímco vedle ní už netrpělivě přešlapovala jiná vychovatelka, se kterou chtěly jít do cukrárny na kafíčko). Musela jsem ji vyloženě nátlakem donutit, aby mi aspoň řekla úplný základ, což velmi neochotně udělala a na zbytek věcí jsem se musela za chodu ptát ostatních kolegů, kteří se mnou sloužili na jiných skupinách. Naštěstí byli vesměs příjemní. "Já jsem tak ráda, že jsi přišla a že ty moje děti tam budou mít i nějaký normální vzor" řekla mi jednou na dvorku vychovatelka, která s R. na skupině dříve sloužila.

Po měsíci jsem byla s dětmi venku na dvorku, mladší drandily na koloběžkách nebo kolech, starší hrály vzadu na hřišti fotbal a holky kolem dvanácti, třinácti let se sdružovaly u laviček a nacvičovaly nějakou taneční sestavu podle TikToku. Šla jsem se projít po rozlehlém areálu, abych všechny "svoje děti" zkontrolovala, a uprostřed cesty si mě odchytla kolegyně z první skupiny. Tvářila se vážně. "Co se stalo?" Zeptala jsem se. "Hele, já to nechci nějak rozmazávat, ale přistihla jsem P. (dvanáctiletá slečna, počáteční písmeno jejího skutečného jména bylo opět změněno), jak se chtěla pořezat střepem."  Poděkovala jsem jí za informaci a šla P. najít. Krčila se ubrečená u rohu budovy s kamarádkou a ustrašeně se na mě dívala. Nad kolenem měla rudý šlem od tupého střepu. "Teto" začala, než jsem stihla cokoli říct, "že to neřekneš tetě R. Ona by na mě pak byla ještě hnusnější." Udělalo se mi zle a požádala jsem P. kamarádku, aby nás nechala o samotě. P. nepřestávala vzlykat, tak jsem ji chytla kolem boků a odvedla stranou, kde jsme se posadily do trávy. Tady jsem ji objala kolem ramen, aby se mohla vybrečet. Když se trochu uklidnila, opatrně jsem se snažila zmapovat situaci, abych zjistila, jak moc závažný to měl být pokus. "Já nevím, teto, já jsem začala myslet na špatný věci, hlavně na to, jak je na mě teta R. hnusná a bylo mi z toho najednou strašně smutno a dřív mi pomáhalo, když jsem se pořezala... Ale že jí to neřekneš, teto?" Vysvětlila jsem jí, že to musím řešit, protože mi jde samozřejmě o její bezpečí a pohodu a že to určitě chce i druhá teta, i když jsem tomu věřila čím dál míň. Později jsem šla za zástupkyní, abych jí událost nahlásila a udělaly jsme o tom zápis. Zeptala se mě, jestli do toho mají nějak zasahovat oni jako vedení nebo to chci zatím řešit jen já v rámci naší skupiny, tak jsem jí řekla, že s R. nejdřív zkusím promluvit sama. K tomu jsem dostala příležitost za dva dny.

Sedla jsem si s ní ve vychovatelně a řekla jí, co se stalo včetně strachu P., abych ji o tom vůbec informovala. "Hm, tak dostane přes hubu" odvětila R. V tu chvíli jsem se cítila, jako bych ránu do hlavy dostala já. "To nemyslíš vážně? Přijde ti v pořádku, že se tě bojí natolik, aby se svěřila, že ji něco trápí?" R. mávla rukou. "Ty vůbec nevíš, jak to s těmahle děckama chodí. Jen ať se mě bojí, to je dobře. Akorát intrikuje a štve tě proti mně. To je tím, že ji neznáš." Zírala jsem na ni jak spadlá z višně. "Je to dvanáctiletá holka, která se pořezala střepem. Potřebuje se především cítit v bezpečí a to je přece naše práce, ne?" "Jak říkám, počkej, až pochopíš, jaký ty děcka jsou, jsi akorát naivní. P. je stará intrikánka, která se mi tímhle akorát mstí za to, že jsem ji tuhle nechala ostříhat" (minulý víkend nahnala R. všechny holky z naší skupiny ke kadeřnici, která je ostříhala na kluka - aby se jim líp vyčesávaly vlasy kvůli častému výskytu vší. I skoro třináctiletou P., která to obrečela, protože si na svých delších vlasech zakládala). "R., musíš přece chápat, že je to puberťačka a my jsme tady ti dospělí, který by měli mít nadhled a pochopení, proč o ní mluvíš takhle zle, i o svém psovi mluvíš s daleko větším citem než o nich..." řekla jsem už v koncích. "Protože Skořinka je pro mě tisíckrát důležitější a přednější, než tydle děti" vpálila mi do tváře. "Hele a nezlob se, ale já už musím jít za nima."  Seděla jsem jako opařená, ale ještě jsem se vzmohla na otázku: "Tak dobře, ale později si o tom ještě promluvíme, jo?" "Už není o čem mluvit" odsekla.

Vypravila jsem se tedy opět za zástupkyní, abych jí řekla, jaký výstup z rozhovoru s kolegyní vzešel. Explicitní slova jsem vynechala, nechtěla jsem donášet, zároveň jsem ale celou situaci a postoj kolegyně řešit musela. "Půjde ti po krku" oznámila mi věcně vychovatelka z první skupiny, která řezající se P. na dvorku našla, když jsem jí o celé anabázi vyprávěla. "Jakmile se někdo odváží jít proti ní, udělá cokoli, aby ho vyštvala." 

Začalo to hned další týden, kdy mne R. smskou požádala, abych za ní přišla po poradě na skupinu. "To si děláš prdel?" Vyjela na mě, aniž by odpověděla na můj pozdrav a ostentativně začala vyhazovat oblečení ze skříně a jak maniak otvírat peřiňáky. "Tomuhle ty říkáš úklid? My teď KVŮLI TOBĚ nemůžeme jít ven a musíme uklízet!" Zůstávala jsem klidná. "Prdel si nedělám, mám dojem, že si ji děláš ty, protože my jsem v neděli normálně uklízeli." "Leda tak hovno!" Zařvala na mě a pak konečně přešla k tomu, co ji skutečně žralo. "Ty se po pár týdnech tady odvážíš jít proti letité vychovatelce?! Ty se odvážíš na mě donášet?!" "Nedonášela jsem" odpověděla jsem stále ještě klidně, ač jsem se vevnitř už třásla. "Řešila jsem bezpečí jednoho z dětí, které mám v péči." P. mě nevěřícně sjela pohledem a s odporem mě zhodnotila: "Ty seš opravdu debil." "Tak tímto jsme s naším rozhovorem skončily, kolegyně" odvrátila jsem se od ní a šla pryč, ale na chodbě mě předběhla a hnala se dolů do ředitelny. Šla jsem pomalu za ní a cestou se snažila uklidnit. Našla jsem ji, jak plamenně sděluje zástupkyni, že nemůže pracovat s někým, s kým není možná normální komunikace, což mě upřímně rozesmálo. "Já zas nemůžu pracovat s někým, kdo nemá ke svěřeným dětem ani základní respekt a nemá ani základy slušnosti a nezdráhá se mi tu vulgárně nadávat do debilů." P. v křesle zkoprněla, protože nečekala, že tu její nadávky takhle bez okolků vybalím. 

S vedením jsme se dohodli, že si my dvě společně s nimi zkusíme ještě sednout a celé to probrat, s čímž jsem souhlasila, ačkoli mi už bylo jasné, že s takovým člověkem pracovat nechci a nemůžu a na rozhovor jsem se vůbec netěšila. R. mi to ale usnadnila, protože na schůzku přes slíbenou účast bez omluvy nedorazila. Ředitelce jsem oznámila, že buď mi najde umístění u jiné skupiny (na konci roku měly odcházet dvě vychovatelky důchodového věku), nebo se rozloučíme a ona to zařídila. Zbývající dva měsíce jsem měla být na pozici tzv. "střídající vychovatelky" - tedy vykrývat dle potřeby kmenové vychovatele a od nového roku jsem měla přejít jako kmenová vychovatelka na jinou skupinu. "Víte, Sylvie, nemyslete si, že já to všechno, co jste mi říkala, nevím. Že nevím, když tu přede mnou R. sedí, co to tu přede mnou sedí za člověka. Ale má smlouvu na dobu neurčitou a já ji nemůžu vyhodit" zopakovala mi na závěr svou mantru, kterou už jsem za svůj kratičký pobyt zde slyšela poněkolikáté. "Do toho já nevidím," řekla jsem jí, "ale myslím si, že by pro vás i nás mělo být prioritní, aby se děti cítily v pohodě, což jim R. dle mého názoru nezabezpečí."

Pořád mi ale zbývaly dva týdny u třetí skupiny, ale vzhledem k tomu, že R. měla mít celou tu dobu dovolenou, doufala jsem, že už to tam doklepu bez většího vzrušení.