Tak kdo je tady vlastně osel?

Stojím na ohrazené pastvině, kde se to hemží malými dětmi a jejich učitelkami. U plotu postává několik přivázaných oslíků, kteří nevzrušeně přežvykují trávu. Průvodkyně začíná s výkladem. To má být časem i moje role.

Krátce po mém příchodu mi vrazila do ruky jednoho osla a požádala mě, jestli bych jej na chystané procházce do lesa vedla, takže je mi hned od začátku jasné, že tu dnes nebudu jenom na čumendu. Hledají tu nového průvodce, někoho, kdo si poradí se specifickou oslí náturou a zároveň se nebojí komunikovat s lidmi. Dělají tu taky tzv. asinoterapii – animoterapii prostřednictvím oslů.

Dnes je tu kolem třiceti dětí školkového věku. Nejprve se seznamují se zvířaty prostřednictvím kartáčování a drbání, aby si na jejich blízkost osel zvykl a oni si alespoň trošku zvykli na něj. Čištění kopyt dělá personál, do nějž jsem hned od začátku zahrnutá i já. Pak osly ještě osedláme. Před námi je zhruba hodinová procházka do lesa, my spolu s dospělým doprovodem osly povedeme, děti se povezou na jejich hřbetě. L. pokračuje s povídáním: „Osel je stádní zvíře a jednou z jeho nejvýraznějších vlastností je tvrdohlavost. Jsou taky obrovsky citliví na intonaci hlasu člověka, stejně tak na to, v jakém rozpoložení se nacházíte. Zrcadlí to, co z vás cítí. Pokud například nejste autentičtí a nemáte respekt a důvěru sami k sobě, ani oni vás nebudou chtít poslouchat.“ To si za chvíli vykouším na vlastní kůži. Pobízím oslíka přesně tak, jak to před chvílí ukazovala L. Ani se nehne. Zkouším to znovu. A znovu. Konečně se neochotně rozchází, ale udělá jen dva kroky. „A chválit! Pobízí mě L. „Ne takhle, musí z toho být slyšet radost.“

O chvíli později vyrážíme po polní cestě směrem k lesu. L. jde jako první, já ji následuji s oslem Fandou, který mě co chvíli zatáhne někam do trávy. L. se po mně otáčí: „To ne říkáš sice rázně, ale zároveň naštvaně. To na něj platit nebude. Stanov mu hranici, jasně, pevně, ale ne rozzlobeně. To je emoce, která je tam navíc.“ Tohle úvodní seznámení s osly je jedna velká škola. Dobrou polovinu cesty mě Fanda testuje, ale odmítám to vzdát. Věřím, že k němu můžu najít klíč a postupně se více a více slaďujeme. Chce to objevit ten správný mix trpělivosti, vnitřního klidu, empatie, sebeuvědomění a respektu. K sobě i ke zvířeti. A když už si myslíte, že ho máte, oslík vás často vyvede z omylu. Myslela jsem si, že to bude hračka – vždyť jsem zvyklá vodit koně. Ale kdepak, kůň je proti oslíkovi nekomplikovaný tvor.

Nakonec se mi podaří vnitřně zpevnit a uvěřit, že můžu osla vést a on mi to svým chováním potvrzuje. Nacházím tu další dílek mé osobní skládačky.

O pár dní později přicházím na stezku pomáhat s asinoterapií. Asinoterapie je jeden z druhů animoterapie, terapie prostřednictvím oslů.

Na asinoterapii tu dnes jsou dospělí lidé s mentálním postižením. Většina z nich se zvířat bojí, ale skrze postupný kontakt s nimi se osmělují a nakonec zvládnou oslíky vyvést i na malou procházku. Já jdu s oslem Míšou a klientem P., který je strašně ukecaný. Před námi jde moje kolegyně s dalším oslem a několika klienty a P. mi svěřuje: „Ta co de před náma, to je moje holka, Sylvo. Vlastička.“ „Tak to je skvělý a jak jste spolu dlouho?“ „Už tři měsíce.“ „A ani jí nevadí, že kouřím“ dodá pyšně. „Že ti nevadí, že kouřím, Vlasti?“ Zahaleká dopředu a odsud se ozve rozhodné: „Ne.“ Jejich asistentka se zasměje. „Víte, Péťa je neuvěřitelně upovídaný a Vlasta je zase skoupá na slovo.“ „Takže se vlastně doplňují, ne?“ Zhodnotíme to se smíchem společně.

Téma sebepřijetí a respektu k sobě samotné jako nezbytného předpokladu ke spokojenému životu se mnou silně rezonuje, protože se nacházím v období, kdy si obojí poprvé v životě začínám dopřávat. Tedy učím se tomu.

Spolu s tím se dostavuje uvědomění, že pokud neumíte přijmout sami sebe, logicky nejste ani schopní přijmout druhého člověka. Bývala jsem úplně umrtvená a zacházela se sebou s velkou tvrdostí a tu samou jsem nabízela i světu. V tomhle nastavení jsem nemohla vidět a už vůbec ne přijmout cokoli hezkého, co mi život nabízel, protože jsem nevěřila, že by se mi něco takového vůbec mohlo stát.

Tyto letité nánosy teď vrstvu za vrstvou postupně odhazuju. A mimo jiné i zvířata jsou mi v tom velmi nápomocná. Ale i když jsou moc fajn a jejich blahodárný vliv na mou osobu je nepopiratelný, zjišťuju, jak velmi jsem ve svém životě postrádala lidi.

A jak velkou radost mi způsobuje, že se mi v něm začínají objevovat.

Čekali jen na pozvání.

Ráda bych teď pomáhala zprostředkovat tyto prožitky těm, kterým by to mohlo být stejně jako mně ku prospěchu. Přede mnou se rýsuje profesní příležitost, která by se mohla stát mostem, jak tyto světy propojit.

Svět lidský s říší zvířat.

Můžeme si totiž vzájemně přinést spoustu dobrého.