Ta, co stojí opodál

Jako malá dostala k narozeninám velkého hnědého plyšového medvěda. Nejdřív sedával v koutě jejího pokoje, ale později si zvykla mít ho místo polštáře a spávat mu v nohách. Dávalo jí to pocit bezpečí.

Prvních pár ročníků, kdy navštěvovala jejich vesnickou školu, probíhalo v relativně normálním duchu. Vyostřovat se to mezi ní a jejími spolužáky začalo asi rok po té autonehodě, kdy se ze třetí třídy nedostala na jazykovou školu do blízkého městečka.

Doma panovalo velké zklamání z jejího neúspěchu, zvlášť když její dva spolužáky, kteří se tam hlásili taky, a se kterými se společně drtili na přijímačky, přijali. „To mě chceš říct, že si blbější jak Cápek?“ Hořekovala matka a její a babiččiny poznámky, které už tak důverně znala, teď slýchávala daleko častěji. „Přece nezostaneš ve třídě s takovýma děckama, si snáď lepší jak oni? Dyť to sú samí chudáci z rozvedených rodin.“ „To je tam blbeček vedle debila, jejich mama je známá po celej vsi jako běhna, ani sama neví, s kerým chlapem, co mu roztahla nohy, ty kluky vlastně měla...“ A okřídlená věta: „Važ si teho, z kama pocházáš, nikdo sa u nás nepeleší ani nerozváďá, ty na rozdíl od nich si z normální slušnej rodiny...“

Snad to z ní cítili, tu snahu za každou cenu vyniknout a ukázat, že je lepší. Protože když se jí nepovedlo dostat ani ze čtvrté třídy na městské gymnázium (skončila 2. pod čarou), spolužáci už jí dávali jasně najevo své zklamání z toho, že v jejich třídě zůstává.

Začalo to vyčleňováním z třídního kolektivu – nikdo s ní nechtěl sedět v lavici, nikdo si s ní o přestávce nechtěl povídat nebo hrát. Přibylo posměšných a urážlivých slov, po kterých jí studem červenaly tváře, jakoby ji místo toho zfackovali. Stávala se víc a víc uzavřenější a bála se jakkoli projevit, protože toho spolužáci okamžitě využívali.

Jednoho večera se rozhodla, že ať už jí provedou cokoli, nedá na sobě nic znát.

Už jim nedopřeje radost z toho, že se jim povedlo jí ublížit.

Vymysleli pro ni spoustu přezdívek, jménem jí od určité doby oslovovali pouze učitelé. Nejvíc si oblíbili „Ropuchu“ – asi proto, že už s nimi téměř vůbec nemluvila, což považovali za další důkaz její nafoukanosti. Na rozdíl od ostatních se ona těšila až začne vyučovací hodina, protože přestávky pro ni byly utrpením. Ale spolužáci si ji dovedli podat i během nich – tu výhružným vzkazem napsaným na papírku, jak si na ni po škole počkají a dostane přes hubu, tu házením malých papírových kuliček, které se jí zamotávaly do hustých vlasů a těžko je z nich pak dostávala.

Po přechodu na druhý stupeň už to bylo hodně zlé. Kromě psychických útoků přibylo i těch fyzických, kdy ji několik dětí třeba pronásledovalo ze školy domů přes půl vesnice, strkali do ní, nadávali jí a sem tam některé z nich plivlo, udeřilo ji zezadu do hlavy nebo koplo. Kousek před jejich domem se všichni rozprchli a ona se na chvíli zastavila u autobusové zastávky a setřela si slzy. Aby doma nic nepoznali.

Protože tam to nebylo o moc lepší než ve škole.

Na druhý den to občas některému z dětí přišlo líto a aby ulevilo svědomí, nabízelo jí, jestli si vedle něj nechce sednout a slibovalo, že už se k ní bude chovat líp. Pokaždé mu uvěřila, nic jiného jí nezbývalo.

A pokaždé uvěřila marně.

Naučila se ve školním dni těšit na jedinou věc – až si po vyučování zajede do krámu a koupí si z kapesného něco sladkého. To se stalo jejím každodenním rituálem. Začala přibírat na váze, díky čemuž vzniklo další téma, ze kterého spolužáci mohli těžit. Píchali do ní třeba špendlíky, aby zjistili, kolik vyteče sádla.

Děti umí být kruté. A ve své krutosti i velmi vynalézavé.

Za svou nadváhu to schytávala i doma, protože máma byla posedlá štíhlou postavou. Některé poznámky, kterými ji častovala, nebude v budoucnu ani schopná vyslovit.

S mámou to bylo jako na houpačce, byla jako den a noc. Její nálady se střídaly naprosto neodhadnutelně a ona byla v neustálém napětí, co zrovna přijde. Budou nadávky? Vychrlí na ni zase všechna ta strašná slova, po kterých se cítila pošpiněná a nejradši by se studem propadla do horoucího pekla? Bude ji zase pronásledovat jako smyslů zbavená po bytě, aby jí nařezala, protože dostala špatnou známku?

Nebo se bude chovat jako nejlepší kamarádka, se kterou je velká sranda, je plná empatie a budí dojem, že se jí můžete svěřit s čímkoli na světě? Aby to pak, až nastane zase „noc“, použila proti vám.

Po každém matčině projevu zuřivosti to musela být ona, kdo se přišel omluvit, pokud nechtěla, aby to bylo ještě horší. Od rezignovaného otce pak slýchávala: „Máma to dělá, protože tě má ráda.“

Věřila tomu, že to všechno vyvolává ona. Tak moc se snažila, aby s ní byly máma a babička spokojené. Dělala všechno na světě, aby je nerozzlobila. Ale neustále ve své snaze selhávala.

Bývala často nemocná, protože to byly jediné okamžiky, kdy si mohla aspoň trochu vydechnout. Ale i s horečkou dělávala sklapovačky, aby náhodou ještě víc nepřibrala.

Alespoň částečný únik pro ni bylo dojíždění na hodiny klavíru dvakrát do týdne, protože tam se k ní chovali hezky a v hodinách hudební nauky měla i pár kamarádek. Ale vídala je jenom tam, protože doma ji nikam moc pouštět nechtěli. Když už byla v pubertě a ve třídě se nad ní zrovna některá ze spolužaček slitovala a pozvala ji, aby s nimi po škole vyrazila někam ven, doma to zamítli. „Chceš, aby tě tam nekde kerýsi z tych starších kluků potáhal? Esli jo, tak si klidně jdi. Ale pak za nama nechoď řvat a dělat nám ostudu.“ V pondělí se jí ve škole pak ptaly: „Proč s nama nikam nechodíš?“ Trhla rameny, jakože je jí na tom nezáleží a odpověděla: „Protože sa mně nechce.“

Ta lež ji pálila v zátylku jako cejch.

Ve třinácti si ve svých představách vytvořila fiktivní postavu dospělého muže, ke kterému se ve své fantazii choulila, když usínala. Měl pro ni plno pochopení, citu a něhy. Když se některému z jejích trapičů stalo ve škole něco nepříjemného, věřila, že je to jeho zásluhou. Že ji takhle chrání a vědí to jen oni dva. Byli jako dva spiklenci.

V šesté třídě je začala vyučovat jeden z předmětů její matka. Už tak nenáviděné dívce přibyl ještě cejch protekčního spratka. Urážky se pak už nekoncentrovaly jenom na její osobu, ale terčem se stávala i máma. Po jedné takové se jí zatmělo před očima a vrazila jedné z dívek pěstí. Byl to skvělý pocit, i když vzápětí se na ni vrhla nejen ona, ale i její kamarádky a zasypaly ji ranami a nadávkami. Nelitovala toho.

„Jaké to bylo, když vy jste své rodiče chránila a oni vás vůbec?“ Zeptala se jí už coby dospělé ženy její první terapeutka.

V mysli jí vytanula vzpomínka na to, jak před matkou jednou opatrně naznačila, že to ve třídě nemá zrovna jednoduché. „A nemožeš si za to tak trochu sama?“ Zeptala se jí a když se nedočkala reakce, pokračovala: „Tak sa nesmíš nechat! Mně taky ve škole nadávali do pihatců a já sem se nedala!“

Vrátila se pohledem na ženu sedící naproti ní s notýskem a trhla rameny v naučeném gestu, které mělo naznačit, že je jí to fuk.

„Super“ odpověděla nakonec ironicky.