Odpuštění

Po skončení případové konference mne zastavuje na chodbě jeden z členů týmu, který pracuje s lidmi po těžkých úrazech. Dáváme se do řeči. „Některý lidi maj tak strašně těžký osudy, že se sám sebe občas ptám, proč tomu tak je.“

Vlastně ani nevím z jakého důvodu se rozhodl se mnou - pro něj zatím neznámým člověkem - načít takto niterné téma, ale automaticky ze mne vypadne věta, která mi už nějakou dobu zní v hlavě: „Život není spravedlivý.“ Moje otevřenost jej překvapí a chvíli o mých slovech přemýšlí. Pak ještě dodá: „A nejhorší je, když si to ti lidé nebo jejich blízcí nejsou schopní odpustit. Žít s neustálým pocitem viny dělá z už tak náročné situace situaci zcela bezvýchodnou.“

My – lidé – máme přirozenou potřebu hledat v utrpení nějaký smysl. Potřebujeme mu porozumět, abychom jej mohli snáze přijmout. „Onemocněl jsem, protože... Stal se ze mě invalida, protože... Zneužívali mě, protože... Hledáme pro své utrpení nějaké vysvětlení, protože pak nad ním získáváme zdánlivou kontrolu. Pokud bych ve svém životě udělal tyhle věci jinak, nestalo by se mi to. Všichni Duškomilci by tady měli asi raději přestat číst, protože se nejspíš názorově mineme. Duškovy (a jemu podobných) propagované univerzální pravdy, jak si za nemoci mohou lidé sami, případně, jak je třeba všechno a všem odpouštět, abychom se osvobodili, jsou jen hezky znějící, ale prázdnou vatou – nejvíce pro naivní a zoufalé lidi, hledající rychlou cestičku ke štěstí.

Ideálně bez přijetí osobní zodpovědnosti.

Násilně se nutit do odpuštění, pokud to tak necítíme (mám na mysli velká zranění, ne prkotiny), nebo se donekonečna za něco obviňovat je cesta do pekel. Obojí je procesem, cestou, na které musíme něco pochopit a něco se naučit, abychom se mohli posunout dál. A na to nestačí přečíst si pár afirmací nebo zhlédnout Čtyři dohody.

Je těžké přijmout, že utrpení často žádný smysl nemá. Prostě někdo se narodí do láskyplné rodiny, celý život je zdravý a nepotká jej žádný tragédie a prožije svůj život šťastně a spokojeně a jiný dostane naloženo za několik lidských životů.

Někdo přijde na svět do rodiny zatížené velkými mezigeneračními traumaty, k tomu jej na škole šikanují, vyrůstá v prostředí s pocitem neustálého ohrožení – neví, kdy a odkud přijde útok. Není tu nikdo, s kým by zažil alespoň pocit bezpečí, když už ne lásky a přijetí. Vyroste z něj člověk s velkou nedůvěrou v lidi, cítící neustálou úzkost, pocit méněcennosti a sebenenávisti. A podle toho vypadají i jeho vztahy, když už nějaký má.

Působí tvrdě a nepřístupně. Aby zakryl, jak zoufale je nejistý. Nikoho a nic nepotřebuje. A nebrečí. Pláč je pro slabochy, tak mu to bylo vštěpováno. Případně byl za pláč ještě potrestaný.

To je můj případ.

Deset let jsem žila v domnění, že se mi podařilo tento začarovaný kruh přetnout. Vymanit se z rodinného sevření mi trvalo až do dospělosti, kdy jsem začala chodit na terapie a své nehezké zážitky si zpracovávat. Jenže jsem nebyla schopná vidět, že jsem všechny ty věci přijala a odžila pouze racionálně, zatímco emoce nastřádané za ty dlouhé roky zůstávaly uvězněny hluboko uvnitř. Nevědomě jsem tak pokračovala v rodinných šlépějích a odnesl to člověk, který si to nezasloužil.

Až jeho ztráta dokázala probořit tu puntíčkářsky vystavěnou a tvrdě bráněnou zeď okolo mých citů a ty se tak mohly konečně začít osvobozovat. Nedokážu popsat, jak obrovská je to úleva. Ale taky jak moc to bolí, ohlížet se zpět do vztahu, o který jsem nikdy nechtěla přijít, ale ve kterém jsem se chovala tak, že to nemohlo dopadnout jinak. Uvědomovat si, kolik bolesti jsem působila, je zahlcující. Jako když se protrhne přehrada a všechny ty potlačené pocity se začnou valit ven. A vy pochopíte souvislosti. Najednou jste schopní vidět. Sebe i druhého.

Chtěla bych tomu muži říct, jak moc je mi to líto. Už to ale říct nemám komu.

S mými rodiči nejsem v kontaktu pět let. Tehdy to byl nezbytný sebezáchovný krok, abych měla vůbec naději na svůj vlastní život. Pouhá představa na jakoukoli formu kontaktu s nimi mě k smrti děsila. Nedokázala jsem jim odpustit, způsobili mi příliš mnoho bolesti. Toto vnímání se teď ale proměňuje. Byla jsem si jistá, že pro moje uzdravení je třeba tuto část mého života úplně vytěsnit a dělat, že neexistuje. Jakoby se to všechno stalo někomu jinému. Jakoby to dělali nějací jiní rodiče.

Jenže tak to nebylo. Dělo se to mně a já jsem konečně schopná to přijmout. Je to proces, který je vyčerpávající a zároveň křehký a krásný. Chci odpustit a věřím, že jednoho dne opravdu odpustím. Ne kvůli nim, kvůli mně samotné. A možná si dovedu i snáze představit někdy v budoucnu alespoň nějaký kontakt. Ale na to je ještě čas, tak daleko zatím nejsem.

Stejně tak chci odpustit i sobě, i když to chvíli potrvá. Protože jak správně řekl můj nastávající kolega, kterého jsem citovala v úvodu – žít s neustálým pocitem viny nikam nevede. Díky svému poslednímu partnerskému vztahu jsem zažila jaké to je být milovaná. A to je dar, za který jsem hluboce vděčná.

Odnáším si jej do dalšího života.

Nejen utrpení, ale i život samotný se nám může často zdát beze smyslu. Je totiž jen a jen na nás, jaký smysl se mu rozhodneme dát.

„Cítím z vás takovou zvláštní pevnost a to mne ještě víc utvrzuje v tom, že s vámi chci spolupracovat“ řekl mi můj budoucí nadřízený na nedávném výběrku.

Zahřálo mne to u srdce, ale nepřekvapilo. Já tu pevnost už totiž cítím taky. I když se uvnitř někdy třesu. Protože to je v pořádku.

Co je bez chvění, není pevné.