Dívka, kterou ostatní neviděli

„Šla babička do městečka, koupila tam dvě vajíčka...“ odříkávají spolu s bráchou a kreslí přitom na namrzlé okno kroužky coby vajíčka. Každý jedno. Bráchovi se to líbí a chichotá se. Je leden a sedí spolu na zadním sedadle auta.

„Dědečkovi hůlčičku a hřebínek“ (oboje nakreslí ona, protože brácha je na to ještě moc malý a nesvedl by to – hůlčičku jako nos mezi vajíčka, která znázorňují oči a hřebínek namísto úst) a pak na něj kývne, že mohou pokračovat. „Svázala to do uzlíčku a byla z toho celá smrt.“ „Teď okolo toho všeho udělej kruh jako obličej“ stihne mu ještě říct.

Brácha natáhne ruku, ale jeho drobný prst už se skla nestačí dotknout.

Přijde silný náraz.

Je slyšet řinčení skla a auto se na zledovatělé vozovce začne točit. Kdosi zakřičí.

Před očima se jí míhají pruhy barev, pak ucítí silnou bolest v koleni, protože se do něj praští o kliku bočních dveří. Ale všechno to trvá jen malou chvíli a najednou je úplné ticho.

Podívá se vedle sebe, kde ještě před pár sekundami seděl její brácha, ale místo je prázdné. Stejně tak zůstalo prázdné sedadlo před ní. Tam předtím seděla její matka. Otec pořád křečovitě drží volant, ale pak se probere z letargie a vyletí z auta. „Ivano?!“ volá matčino jméno, ale odpovědi se nedočká. Pobíhá pořád sem a tam jako smyslů zbavený a nepřestává ji volat. Ona mezitím sebere odvahu a zkusí opatrně vylézt z auta. Málem přitom šlápne na bráchu, který leží na zemi přede dveřmi. Obličej má celý od krve a strašně řve. Jejich auto se tím točením dostalo ze silnice až k zábradlí na malém mostě, pod kterým protéká tenký potok a bratr leží polovinou těla nad propastí. Stačí, aby se trochu posunul a sletí dolů.

To už se k nim ale začínají sbíhat nějací lidé a někdo naštěstí bráchu zvedne ze země. Jí si nikdo nevšímá. Stojí na mostě a sleduje všechen ten shon a poslouchá změť lidských hlasů. Najednou uvidí otce, jak vynáší čísi bezvládné tělo z koryta potoka. Jeden z mužů mu běží na pomoc a společně tělo pokládají na krajnici. Až teď si uvědomí, že je to matka. Nějaká žena se ji snaží oživit pomocí umělého dýchání. Lidí přibývá a všichni se překřikují. „Volal už někdo sanitku?“ zeptá se kdosi, ale ona už odpověď neslyší, protože matka se probírá z bezvědomí, škube nohama a naříká. Otec vedle ní klesá na kolena, bere ji za ruku a snaží se ji uklidnit. Ale nezdá se, že by ho vnímala.

Za otcem přichází muž, který drží bráchu a předává mu ho. „Pojďte zatím k nám, než dorazí sanitka, bydlíme hned naproti“ vyzývá je a otec ho poslušně následuje. Ona se pomalu vydává za nimi. Nechce tu zůstat sama a dívat se na zraněnou mámu. Pohled na ni ji děsí. Dvouletý brácha v otcově náručí nepřestává křičet, je to ohlušující. Ti lidé je odvedou k sobě domů, dají jim napít a bratrovi přiloží na krvácející čelo kapesník. Ale to už se zvenku ozývá houkání sanitky a tak se vydávají zase nazpět. Matka už na zemi neleží, asi už ji naložili do útrob sanitky, která se s táhlým houkáním zrovna rozjíždí a je nakládají do druhé spolu s osádkou vozidla, které do nich narazilo. Ti lidé se zdají být úplně v pořádku. Nikdo nemluví, otec se snaží ukonejšit bráchu a klopí oči k zemi. Někdo jí přes ramena přehodí deku.

Když dorazí do nemocnice, seberou otci bratra a odnesou ho na vyšetření. Oni dva se vydávají dlouhou nemocniční chodbou dál do nitra budovy. Otec se snaží najít personál sanitky, která odvezla jeho ženu a po chvíli se mu to podaří. „Jak je na tom?“ vyhrkne na ně a mladá lékařka se už už chystá k odpovědi, když tu si všimne jí, která je napůl schovaná za otcovou postavou. Usměje se na ni a řekne, aby se nebáli, že maminka bude v pořádku.

Moc se jí uleví, ale něco jí na tom nesedí. Pak odvedou na krátké vyšetření i ji, postarší lékař ji v tmavé ordinaci vysadí na stůl, prohmatá ji, podívá se na koleno a pak si vezme do ruky malé kladívko a poklepe jím na reflexní body. Žádné zranění krom boule na koleni nemá, stejně jako se nic nestalo otci, který na ni čeká na chodbě. Bráchu si tu nechávají na pár dní na pozorování a tak jim kdosi nabízí, že je odveze domů.

Ale domů nejedou, nechávají se vysadit jen pár kilometrů za městem u babičky. Je hluboká noc, když otec tiskne tlačítko zvonku. Trvá dlouho, než se uvnitř proberou a za okny se rozsvítí. Oba s otcem čekají daleko od vrat, pod příjezdovou cestou. Jakoby se otec bál setkat se s rodiči své ženy. Musel se bát.

Ona ale vnímá babiččinu postavu, která se konečně zjeví ve vratech jako spásu. Poprvé od doby, kdy do nich před pár hodinami z vedlejší silnice narazilo to auto, se rozpláče. „Mě-li-sme-ne-ho-du“ vyráží ze sebe mezi vzlyky a ušetří tím otci práci s oznámením. Ale to už je u ní babička, obejme ji a bere dovnitř. Děda zůstává ještě chvíli venku s otcem, ale domů se vrací bez něho. Babička se jí ptá, jestli nemá hlad a žízeň a přináší nějaké občerstvení. Pak si společně lehnou na postel před televizí a ona se přitulí k jejím velkým prsům. Cítí teplo jejího těla a prosí ji, aby televizi nevypínala. Bojí se tmy a všech těch obrazů, které tam na ni čekají. Z postele odnaproti, kde spí děda, se zanedlouho začne ozývat chrápání. Děda usnul, jakoby se nic nestalo. Ona sama usíná jen mělce a po chvilkách, ze sna ji budí velká úzkost. Má neustále obrovskou žízeň a celou noc pije. Ani babička nespí.

Za dva dny se vrací domů ona i brácha, kterého propouštějí z nemocnice s lehkým otřesem mozku. Matka tam dál zůstává, je ve vážném stavu, ale naživu. Mladá lékařka jim dole na té chodbě lhala, protože po příjezdu do nemocnice byl matčin stav kritický – byla v bezvědomí, měla podezření na krvácení do mozku, roztříštěnou ruku a nohu a další zranění. Ale tohle všechno se ona sama dozví až daleko později.

Otec je doma bez matky úplně bezradný, není schopný zabezpečovat ani základní věci. Brzy pochopí, že nemá na výběr, a že musí – alespoň částečně – převzít matčinu roli. Nařizuje otci, co má nakoupit k večeři – špagety, kečup a sójové kostky, které chtěla vždycky zkusit, ale matka by to nikdy nedovolila. Stojí pak u sporáku a její osmileté ruce míchají rozvařenou sóju se špagetami zalitými kečupem. Připadá si u toho až obřadně.

Jakoby přes noc zestárla o deset let.

Bouračka se stala v pátek večer, takže do pondělka si o tom můžou všichni přečíst v místních novinách a v pondělí ráno už se o tom na základní škole, kterou navštěvuje, ví. A i kdyby to její spolužáci náhodou nezjistili od rodičů, třídní učitel jim to oznámí před vyučováním. „(.) rodina měla o víkendu autonehodu. Má to teď těžké, tak na ni buďte hodní.“ Po nástupu před první hodinou se ze zadní lavice ozve: „(.), tvoja mama teď určitě poletí do nebíčka, že?“ Zatmí se jí před očima a přeje si mít nůž, který by do Kučeříka zabodla. Ale navenek na sobě nedá nic znát, navenek to vypadá, že poznámku ani neslyšela.

Za pár dní mohou konečně za matkou do nemocnice na návštěvu. Leží na Áru. Babička ji k těm proskleným dveřím, za kterými ani jedna z nich neví, co je čeká, vede za ruku. Ještě než je otevře, otočí se k ní a nabádá ji: „A né abys plakala! To by maměnce bylo líto a nijak by jí to nepomohlo.“

Nejistě přikývne.

Jen co vejdou a babička svou dceru spatří, nezadržitelně se rozvzlyká. Matka leží na lůžku, napojená na pípající přístroje, jednu nohu v sádře má zavěšenou na jakémsi stojanu, pravou ruku má taky v sádře, hlavu obvázanou a kůže, která je vidět, je posetá modrozelenými modřinami. Vzlykající babička ji rozbrečí taky a odhalí tím ulomené přední zuby, což její dceru vyleká asi nejvíc.

Dívá se zpovzdálí na dvě naříkající ženy před sebou.

Ale svůj slib dodrží.

Je jediná, která nepláče.