Dostaveníčka s pachateli trestných činů

Sedí naproti mě a i vzdor jeho respirátoru, který má ukázkově nasazený tuším, že se pokouší o úsměv. Neupřímnost této snahy ale prozrazují oči, které zůstávají chladné. Jsou prázdné jak čočky od fotoaparátu.

Když se na něj na moment přestanu dívat, abych si zapsala něco z dnešní konzultace do jeho spisu, přímo hmatatelně cítím, že si mě měří očima. Odhaduje, jak těžký budu soupeř. Jak lehce budu manipulovatelná. Jestli se mu může podařit opít mě rohlíkem. Ten pohled je až mrazivý, marně se v něm pokouším nalézt alespoň nějaký náznak emoce. Mimoděk mi v mysli vytane obrázek kobry, která číhá na nic netušící kořist.

Tak se ale naštěstí necítím. Nedělá mi problém držet si svoje profesní i osobní hranice a k jeho smůle manipulovatelná nejsem ani trochu. Což mu není po chuti, i když se to snaží nedat zdát. Je evidentní, že mu velmi záleží na tom, jak vypadá – má hezky vyrýsovanou postavu, kterou se snaží ještě zvýraznit o číslo menším vypasovaným tričkem a upnutými džínami, vlasy má vystylované, jako kdyby se zrovna vrátil od kadeřníka. Kérky jsou samozřejmostí. Zkouší vystupovat až přehnaně slušně, není hloupý a umí mluvit. Pokud byste nevnímali podprahové signály a nedovedli číst mezi řádky, těžko byste do něj řekli, co všechno už za svého stále ještě relativně krátkého života stihnul „zvládnout“. Jeho záběr je široký, od výhrůžek a řízení pod vlivem alkoholu přes nucení k prostituci až k těžkému ublížení na zdraví.

Trestaný byl opakovaně, ve vězeních strávil taky nějaký ten pátek a posudky od různých odborníků se to v jeho spisu jen hemží. I k tomuto tématu se dostaneme, zajímá mě, jak svůj pobyt za mřížemi hodnotí, a ptám se, jestli by si uměl představit, že by se tam vrátil. Mezi pachateli těžších deliktů, se kterými jsem se zatím setkala, existuje shoda v tom, jak přede mnou obvykle vystupují. Slušně, pokorně, jako kající se školáci. Působí skoro až jako neviňátka. Snaží se zapůsobit a udělat dobrý dojem. V drtivé většině případů jim to ale nevěřím a sama pro sebe si jejich chování vyhodnocuju jako účelové.

Na mé otázky odpovídají ochotně, a v některých případech se odsouzený uvolní a otevře natolik, že se podaří dostat i k hlubším věcem, týkajících se rodinných vztahů, dětství a dospívání, které formovaly jeho osobnost. Vždycky se zajímám o to, jaký pohled má na spáchané zločiny, protože skutečnost, jestli za ně je schopen přijmout alespoň částečnou odpovědnost a přiznat vlastní pochybení je pro mne stěžejní. Pokud není a ze všeho špatného viní někoho jiného a sám sebe považuje za pouhou oběť nešťastných souher okolností, dávám si tu práci a rozebírám s ním jeho trestné činy ze všech možných úhlů a stran. Rozmotáváme celou situaci postupně obdobným způsobem, jakým se po jednotlivých kostkách rozkládá stavebnice lega. Proč udělal to, co udělal? Co tomu všechno předcházelo? Nedalo se zachovat jinak? Jaký dopad to asi mělo na oběť? Jak by se cítil v její kůži? Jak by se cítil, kdyby se to, čím ublížil někomu jinému, stalo někomu jemu blízkému?

Ne vždy se ale nějaká kloudnější domluva podaří. Sem tam se přirozeně vyskytne člověk, se kterým, ať se snažím sebevíc, není možná jakákoli racionální konverzace a já s každým novým pokusem narážím na tvrdou stěnu nepochopení, odporu a někdy i narůstající agrese. S takovými lidmi se necítím ani trochu bezpečně a jsem proto nucená během našeho sezení našlapovat se stejnou opatrností, s jakou našlapují sběrači min v minovém poli. Protože cítím, že by stačil jeden neopatrný manévr a člověk naproti mně by mohl zareagovat způsobem, který by pro mne mohl být ohrožující.

Klasická, „trestající“ justice stojí na dvou pilířích. Spáchal jsi závažný zločin? Za katr s tebou, abychom na jedné straně ochránili společnost před možnou a často pravděpodobnou recidivou a na straně druhé potrestali pachatele za způsobenou újmu. Vůbec nijak nerozporuju její důležitost a v mnoha případech i nezbytnost. Její hlavní potíž vnímám ale v tom, že se z ní téměř zcela vytrácí prostor pro lidský faktor, který spáchaný čin nezbytně provází. Zasáhne do života oběti, jejích blízkých i celé komunity. Stejnou měrou zasáhne i do života samotného pachatele. A pokud jej jako společnost potrestáme „pouze“ odnětím svobody, ale dál už se s ním nijak nepracuje, existuje jen zanedbatelná možnost, že by se „napravil“ pouhým umístěním do věznice. S největší pravděpodobností z ní po vyměřeném čase vyjde ten stejný člověk.

...

Dnešní konzultace je u konce, domlouváme se na dalším termínu. Dneska se mi povedlo to nejpodstatnější – navázala jsem kontakt. Kontakt s člověkem. Ne s grázlem, který něco spáchal, ne s členem spodiny společnosti, který si nezaslouží slušné zacházení, ne se ztraceným případem, který by si zasloužil šibenici, kdyby byla ještě povolená. Jakkoli jsem i s tímto pohledem často zajedno. Zkušenost ze sociální prací mne naučila, že pokud chcete zkoušet cokoli pozitivně ovlivnit v životě klienta, se kterým spolupracujete, musíte ho napřed přijmout takového, jaký je.

Jakkoli to může být těžké.