Má práce mě přivedla k mladému člověku, který páchal násilné trestné činy. Nepřišel na konzultaci, tak jsem se jej vydal hledat. To jejich "podsvětí" znám, tak jsem šel téměř najisto. Ale nenašel jsem jej tam. Jeho kumpáni mě však poslali do kulturního domu. Moc jsem nechápal, ale jel tam. Ten člověk zpíval ve sboru a mimochodem moc krásně. Ruce jako lopaty, samý sval, bez soucitu s jiným a najednou tohle. Život je někdy zapeklitý. Věřím, že kdyby vyrůstal jinde, bez traumat, kterými si prošel, vedl by dost možná jiný život. Počkal jsem do konce zkoušky a pak s ním dlouho seděl v autě. Tehdy byl ke mě poprvé upřímný. Vám karma za pěkný příběh a přiblížení této práce.

Děkuji za přečtení blogu i komentář. To, že člověka formuje prostředí, v němž vyrůstá je nezpochybnitelný fakt. Pokud vyrůstá v násilí, bere to pak jednak tak, že je to norma a druhak se bez pomoci tyto zajeté vzorce svépomocí jen těžko prolamují. Na druhou stranu si myslím, že každý jsme za své činy zodpovědní a jaký ten život nakonec budeme žít, je ve finále jenom na nás. Bohužel musím ze své pozice konstatovat, že opravdu existují lidé, kteří jsou chodící temnota a kteří už sami v sobě překročili hranici, že které není návratu.. a u nich jakékoli pokusy o resocializaci selhávají...