Deset let nevěrná

  Víno teče proudem, sraz spolužáků po dvaceti letech nabírá na obrátkách, v sále se utvořily šveholící skupinky. Jitka si usrkla ze skleničky s vínem a praví : „Mám dobré  manželství, ale byla jsem  v něm manželovi deset let nevěrná.“

Napiji se vína, jako bych se snažila získat si čas na vstřebání této rádoby chladné informace.

Z  jejího pohledu do mých očí je poznat, jak nedočkavě čeká na moji reakci. Jakoukoliv reakci. Jestli se má rozpovídat víc, nebo to zabalit.

„Vím, něco jsem zaslechla, ale nechtěla jsem se tě ptát přímo, čekala jsem, zda se mi  svěříš. Manžel o tom celou tu dobu nevěděl?“ zeptala jsem se a do ruky  vzala hrst oříšků.

 „Věděl, dokonce nás i dvakrát nebo třikrát nachytal spolu. Ale místo toho, aby nás zmlátil, tak mě potom prosil na kolenou, ať ho neopustím.  Já jsem taková blbka! Draly se Jitce slzy do očí a pokračovala.

„Trvalo to deset let. Teď si můj milenec  našel jinou. Vždycky jsem věděla, že můj manžel  je ta jistota, ten, kdo nás i se syny zajistí. Rozvádět  jsem se v žádném případě nechtěla. Byla jsem, ale zamilovaná a nechtěla jsem ani slyšet, že bych se s milencem měla rozejít,“pokračovala Jitka už zklidněná.

Potřebovala se vypovídat.

Odjakživa jsem fungovala jako vrba. Jako předsedkyně třídy jsem nesla na svých bedrech i to, že jsem se přimlouvala za ostatní, když udělali nějakou lumpárnu a hrozila jim dvojka z chování, aby se učitel slitoval a problém přehodnotil. Někdy jsem se tímto nevinně dostala i já do konfliktu, přesto,že jsem byla rodiči vychovávána ke slušnosti a babičkou myslet si něco o prdeli,ale hlavně neříkat svůj názor autoritám.

„Jituš, tys nebyla do manžela zamilovaná?“snažila jsem se trochu vyznat se v tom, proč…

„Byla, ale pak jsem poznala jeho. Byl to bohém, nic neřešil, dlouhé vlasy, opak mého muže. Teď si říkám, cože jsem to na něm vlastně viděla.“

„Manžel tě musí neskutečně milovat,“podotkla jsem.

„Jo, to máš pravdu, miluje mě moc“, zírala tupě před sebe a její líčidla na obličeji  se jí rozpíjela tím víc, čím méně v láhvi zbývalo vína.

„ Za chvíli je tu, přijde mi naproti. Zítra máme nějakou oslavu a pak jedem společně vybírat auto pro mě. Jezdím do práce  autobusem a  je tam spoj značně komplikovaný."

„ Aha,“ spadla mi brada.  Můj muž už zřejmě dávno spí. Myslela jsem si.

Přesto, cítila jsem, že má ještě něco na srdci.

„Víš, Světluš, nedokážu ti ani popsat, jak se cítím, jaké mám výčitky svědomí za těch promarněných deset let. Nevím, co jsem si představovala, co jsem si myslela, prostě jsem myslela jen a jen na sebe. Klidně mě můžeš odsoudit,“křikla slzavým hlasem.

„Jituš, já tu nejsem od toho, abych tě soudila. Pokud si nikdo nenazuje tvé boty a neprojde si v nich kus tvého života,ani tě soudit nemůže. Já si myslím,že všechno, co si prožijeme,  si prožijeme z nějakého důvodu a prostě se to mělo stát, buď,aby nás to posílilo, nebo, aby  nám to něco dalo. Nevyčítej si to“. Viděla jsem v jejích očích úlevu, bylo vidět, že ji hodně trápily výčitky svědomí.

„Děkuju,“ špitla.

Mám sice na tohle téma svůj názor, ale proč bych ho říkala? Čím bych si pomohla, nebo jí? Babiččino myslet si něco o prdeli zde platilo v plné výši.

Je pozdě poučovat, moralizovat, když už se něco takového stalo. A nikdo si nemůžeme být jistí, zda se nám cestou dlouhým manželským životem nestane právě tato potíž, kdy se neuvěřitelně silně a nekontrolovatelně zamilujeme  a tropíme hlouposti, milovaný a milující manžel se stane nenáviděným.

Jak kdysi trefně poznamenal  můj otec : „Než si našla chlapa, tak to hovno v kuchyni vždycky překročila, teď  jí najednou vadí a kope do něj.“

Život je dlouhý, lidé v něm se mění, stává se, že kolikrát pláčeme pro ty, které milujeme a ubližujeme těm, kteří nás milují. Málokdy se sejdou ti, kteří to mají celý život stejné.