Už to nechci vědět, tati…..

  Když jsem byla malá, ptala jsem se táty, jak lidé těsně před smrtí poznají a cítí, že umřou? Posledním dechem pronesli, že umírají a v momentě umřeli. Táta mi tenkrát řekl, že neví, ale že mi to jednou určitě poví.

Často jsem si na myšlenku, která zaměstnávala moji dětskou hlavičku, vzpomněla v dospělosti. Musela jsem se těm vzpomínkám v duchu smát, protože jsem častokrát navlečená do máminé podprsenky vycpané ponožkami ležela na posteli a předstírala, že jsem umřela. Potom mi ale došlo, že mi vlastně bije srdce, které mě prozradí, i když zatajím dech a nemrkám očima.

Nikdy jsem se už o tom s tátou nebavila, ani když nám lékař v ordinaci oznámil, že trpí leukemií a bude nutná transplantace kostní dřeně dárcem, ani když jsme se jako rodina snažili přijmout ten fakt o nemoci, dokonce ani, když se připravoval na transplantaci v nemocnici a my spolu prohovořili několik hodin po telefonu.

Chodili jsme za ním do nemocnice a já mu často říkala, že si jdu pro jeho elán do života. Smál se, bylo vidět, že ho to těší a také se smál, protože jsem ho neustále upomínala o nějaké moudro, které vypozoroval za zdmi nemocnice a které my, kteří se tam venku necháváme ovládat stresem, spěchem, vypjatými situacemi a nevážíme si toho, že jsme zdraví, vůbec nevidíme.

„Žij tak, jakoby Tvůj den byl ten poslední. Pamatuj si, že vše co řešíš, jsou prkotiny a nezaslouží si, aby ti otravovaly život. Hlavně zdraví, to je to nejdůležitější,“ řekl táta a v očích se mu zaleskla slza.

Táta je více než dva roky po transplantaci a přežil, jako jediný, jinak zdravý šedesátník ze svého pokoje. Snad to bylo tím, že neměl žádnou jinou nemoc, snad to bylo jeho pozitivním náhledem na život a zápalem pro danou věc.

Jsou věci, které neovlivníme, jsou věci, které se dějí a my se ptáme proč právě nám. Je hodně věcí, na které chceme znát odpověď a pak jsme rádi, že tu odpověď vlastně neznáme, ba co víc, už ji ani vědět nechceme.

Proč asi?