Pamatuješ, jak jsme spolu kradli hrozny?

"Pamatuješ, jak jsme spolu kradli hrozny?" zeptal se jí a očima zavadil o kanylu, která mu do žil vlévala život. "Ne, je mi to líto, zlato..." řekla něžným hlasem. "Od té doby jsem na tebe nemohl zapomenout."  

Vše se odehrálo tak rychle. Znali se od dětských let. Tenkrát se jí moc nelíbil, rodiče mu nechali udělat zlatý zub, jednička vpravo nahoře. Občas spolu lozili po stromech, hráli si venku, ale pak se dlouho neviděli. Po těch dlouhých letech, kdy se neviděli, se náhodně potkali v autobuse. Říká se, že zapomeneme jaké měl dotyčný oči, oblečení, vizáž, ale nikdy nezapomeneme, jak jsme se vedle něj cítili. A ona cítila jeho vlídnost, měkkost hlasu, i postavy, tajně si i prohlížela jeho vlasy, cítila jeho vůni, zkrátka ji něčím přitahoval. Vystoupil o zastávku dřív, to už ale byli domluveni na kávě, jejich prvním rande.

Téměř pořád si telefonovali, chodili spolu na ryby, pili víno, neustále o něčem filozofovali, jakoby k sobě patřili léta a žádná proluka nikdy neexistovala. To, že se téměř za chvíli sestěhovali, považovali za samozřejmost, užívali si života, jakoby k sobě patřili věčnost.

"Zlato, já trošku vykašlávám krev," řekl potichu na welness víkendu, na který se oba moc těšili. Na nic nečekali a i s horečkou jeli na plicní, kde mu udělali RTG plic a diagnoza zněla přechozený zápal plic. Dostal antibiotika, která nezabrala, následoval urgent, CT a zjištěný útvar na nadledvině. Biopsie, další, tentokrát konečná diagnoza, metastázy.

Ze dne na den se stal onkologickým pacientem.

Šla z ordinace jako ve snu, on ještě nic nevěděl, ubytovala ho na pokoji, povzbudila, že vše bude určitě v pořádku a odešla. Pláč jí naplno zastihl až v autě před onkologií. Plakala až se zajíkala, nahlas křičela, že to přece nemůže být pravda, že je to určitě jen strašně blbý sen, ze kterého se zcela jistě musí za chvíli probudit! Ne, bohužel v ten okamžik to sen nebyl. Nebyl to sen ani v dalších dnech. Kdo nikdy nežil s onkologicky nemocným pacientem, nemá ani tušení, jak moc se změní chod domácnosti s touto nemocí. Jak se změní stav muže a ženy, jak chutná bezmoc, jak přijmout nemoc, jak s ní žít, jak ji snést.

Jejich milostné večery se najednou proměnily v diskuzní kroužek do ranních hodin, leckdy neusnuli vůbec. Otázky... Proč? Proč zrovna já? Proč zrovna my? Co bude dál? Odpověď si neuměli dát.

Těžko se popisují pocity, které člověk má před a po vyslovení diagnozy. Někdo pláče už v ordinaci, někdo má pocit, že omdlí, že to nerozdýchá a někdo jen tak zírá a hlavou se mu honí neskutečné myšlenky. Ptát se na prognozu? Na co vše se zeptat?

Dostal biologickou léčbu, jediná naděje na rakovinu ledvin. Chemoterapie nezabírá, ozařování také ne.

Do té doby zdravý chlap, vyfasoval igelitku léků, od antidepresiv po léky na průjem a zvracení. Dvacetčtyři hodin jen spal, ona si po večerech nalévala víno, aby zvládla tu samotu prokládanou tíhou myšlenek širokého spektra záběru. Víno jí pomohlo se aspoň na chvíli přenést do jiné dimenze, někdy jí pomohlo plakat, jindy usnout. Při náročné práci na soustředění nechtěla ani slyšet o pilulkach, které by její mysl zklidnily. Než situaci přijala, vyplakala kýble slz. Ty jí stékaly svévolně snad všude, kam se vrtla. V práci, po cestě autem, když projížděla úseky, které měli sježděné na kolech. A  že jich bylo!

Život nám přináší okamžiky, které nemůžeme pochopit. Musíme se ale snažit je přimout. Je to leckdy moc těžké! Rozhodla se, že mu bude oporou. Nejvíc se bál, že bude trpět. Řekla mu, že ho trpět nenechá, že udělá vše pro to, aby ho nic nebolelo, že se to bude snažit zařídit. Vozila ho na onko, čekala trpělivě na výsledky testů, aby si ho zase mohla přivézt domů.

"Buď slabý uzlíček, ale buď tady se mnou!" říkávala mu když to vzdával. Zhubl dvacet kilo, skoro každý den zvracel, bolelo ho břicho, natékal. Chodil opatně, mluvil pomalu, slovní zásoba se mu za půl roku neuvěřitelně zmenšovala. Biologická léčba nepatrně nádor rozpouštěla, za cenu nepředstavitelné kvality života.

My zdraví lidé, si ani neuvědomujeme, jak vůbec není samozřejmostí, že jsme tady na světě živí a zdraví. Každou minutou se tento stav může změnit, život se nám obrátí vzhůru nohama. Zatím co my si řešíme neskutečné hlouposti, oproti těm, co řeší a přejí si jen jedno. A tím jediným přáním je zdraví.

Říká se, že nemoc vztah buď rozdělí, nebo utuží. Oba sice nemoc zastihla ještě poměrně  zamilované, ale o to víc se ze zamilovanosti ocitli v těžké realitě. Jejich vztah to utužil, ani jednou se nepohádali, oba si uvědomili cenu toho druhého.

Žít každý den, jakoby byl náš poslední. Zní to jako klišé, ve kterém je, ale ukryta hluboká pravda, na kterou si  ale musíme přijít každý sám.  Tu nám nikdo nevysvětlí a když, tak na ni rádi zapomínáme, hádáme se, ubližujeme si kvůli maličkostem, půlíme majetky, děti okrádáme o rodinu a netušíme, že tam někde, možná zrovna náš soused, by dal nevím co za to, být s druhým v klidu, v pohodě, v lásce a hlavně ve zdraví.