Problémek single lady

Jmenuji se Alice. Kdo mě nezná, pomyslí si, že tahle holka přece nemůže mít žádný problém. Jsem docela pěkná, štíhlá brunetka, soběstačná, samostatná, chytrá… a přeci.

Neřekla bych, že je to problém. Tuším, že to problém začíná být.

Žiji ve velkém městě a domů se po práci vracím ve večerních hodinách MHD, jedu nakoupit a těším se na příjemně strávený večer, kterým si kompenzuji pracovní vypětí a stres z práce.

Přes týden si vystačím sama, mám přátele, strašně ráda bývám i sama se sebou a přemýšlím si, čtu, dívám se na můj oblíbený sex ve městě, ale úderem víkendu malinko znejistím a říkám si, co budu vlastně sama dělat?

Jak jistě tušíte, jsem bez partnera, dnes moderně řečeno singl.

Ženatým mužům se vyhýbám, jelikož nevěřím, že člověk, který je ve vztahu, může mít natolik čistou mysl, aby si začal paralelní vztah, který jen tak vymění, předchozí ukončí a svoji krizi, kterou  měl v předešlém vztahu si do našeho vztahu nevezme  s sebou.

 Trefně to kdysi okomentovala moje kamarádka: „Když si pořídíš ženatého muže, je to jakoby jsi koupila ojeté auto, kterému se ulomilo kolo. Kolo spravíš, ale už vždycky budeš s napětím čekat, kdy se to kolo urve znovu.“

Stejně tak je to samozřejmě i opačně. Chci muže, který je vztahově odpočatý, srovnaný sám se sebou a zná svoji kvalitu a cenu.

Ano, koučové by ze mě měli radost.  Vím  co  chci, vím, co nechci, žiji teď a tady a umím vydržet sama se sebou.

„ Teoretička na entou,“ řekla by moje oblíbená učitelka matematiky.

„Jsi moc náročná, měla bys slevit,“ řekla mi moje mamka. 

„A to mám být s někým, kdo mi po měsíci našeho vztahu řekne, že mám velké břicho i při mých 58kg a výšce 174cm? Proč má potřebu mi tohle říkat? Copak tohle se říká ženě?“ rozčiluji se už.

„Vyser se na něj“, řekl by mi můj bratr.

„Mysli si něco o prdeli,“ řekla by moje babička.

„Aličko, štíhlý, neznamená být krásný!“ říká často otec.

No jo, to je nevýhoda nás štíhlých, jde nám vidět to malinké bříško, které nám ještě zbylo. Otázkou zůstává, proč má potřebu náš vysněný partner nás takhle kritizovat? Je za tím schovaný jiný problém, o kterém se bojí hovořit? Žárlí snad a má nutkání to zakrývat a ubližovat jinak? Můžu stokrát vysvětlovat, že sice působím sebevědomě, vyzývavě, ale nemám potřebu být nevěrná. Přeci nejsem vdaná, nemusím podvádět, s dotyčným se můžu rozejít a nehrát  falešnou hru, kterou nesnáším.

Často se nad touto úvahou bavím se svými kamarádkami. Přemýšlíme, zda máme v dnešní době vůbec riskovat založit rodinu, když vidíme naše okolí, jak se rozchází, rozvádí, hádají, podvádějí.

 Možná, že nad tím zbytečně moc přemýšlíme, jsme ve vztahu zbytečně moc vztahovačné, obezřetné,  hlídáme  si vlastní já, aby mu nebylo ublíženo. Jakmile se pomyslná ručička chování našeho protějšku malinko vychýlí, už šílíme, rozebíráme, polemizujeme. Ale měly by jsme o  čem polemizovat, kdyby do sebe pomyslná ozubená kola vztahu už od počátku zapadala, vše se vyvíjelo jak má, nikdo by neměl zpočátku žádné připomínky? Myslím zpočátku proto, jelikož jsem přesvědčená, že vztah, je ze začátku  jako loďka na rybníce, která se jen tak zlehka pohupuje, vše je krásné, fouká příjemný, vlahý větřík, my ho téměř neregistrujeme a po čase se počasí změní a my tu naši loďku musíme začít pádlovat, aby chytla směr a severní vítr, aby nám ji nezahnal někam, odkud už není možno návratu.

Ale jak začít? A hlavně, není těch začátků už nějak hodně?