S tebou i bez tebe, budu to já…

Občas se Evy kolegové ptají, kdy se bude vdávat. Vždy odpovídá, že by ráda, ale nikdo ji nechce. Ač tato věta vždy vyvolá úsměv na tváři všech zúčastněných, protože za Evou se vždy chlapi otáčeli, skrývá v sobě netušenou realitu všedních dnů.

Je totiž svým způsobem postižená. Je postižená, protože je mladší sestra své starší sestry. Její životní problémy se té mladší dotýkají, zná celý její život nazpaměť, temná místa i světlé chvilky, dalo by se říct, že její život je pro ni jeden velký vykřičník. Žije jejím životem a jako feťačka si pravidelně vytelefonuje svoji dávku emocí, které starší sestra má. Představuje si, jak její milovaná sestra řeší své problémy, jak jí v ten daný okamžik asi je, odjakživa byla velice empatická. Není tedy divu, že když se seznámí s nějakým mužem, nečeká žádné růžové obláčky, předem už zná učebnicový postup vztahů, čím začíná, jak se co bude vyvíjet a konečně, jak vše může skončit a potom také skončí.

Poslouchá nářky svých stejně starých vdaných kamarádek s dětmi, u vína spolu probírají život a ona se bojí.

Bojí se vdát, bojí se mít společné jmění manželů včetně společné hypotéky, bojí se rodit, kojit, mateřské, že bude mít sebevědomí na nule, když se bude chtít vrátit zpět do práce, bojí se toho, že u pracovního pohovoru bude koktat, že jako pracující matka nebude mít čas na sebe, na děti, na manžela. Bojí se nevěry, hádek a nedorozumění, bojí se, že bude muset být s někým, s kým být už dávno nechce, ale kvůli dětem a společnému majetku se bude muset přemáhat. Bojí se rozvodu, dělení majetku, půjčování dětí a všech těch emocí, které rozvod doprovází.

Často se sama sebe ptá, zda není lepší mít na starost jen sebe samu, zůstat bezdětná a nést zodpovědnost pouze sama za sebe.

Vždy, když si připíjí s jinými ženami na zdraví, nezapomenou dodat, aby už našla toho pravého, toho osudového muže. Jednou se jich dokonce zeptala, zda si myslí, že opravdu existuje ten „pan pravý a osudový.“ Všechny ženy zmlkly a potom se rozpoutala divoká debata. Vdané i ty rozvedené se shodly na tom, že na každém chlapovi se najdou chyby a záleží jen na každém, jak je ochoten ty konkrétní chyby tolerovat.

Eva vždy tvrdí, že žádná její „polovina“ neexistuje. Že polovina něčeho, tím hůře jí, nemůže létat někde po světě a ona ji má hledat, nebo na ni čekat. Ona sama je pro sebe ta pravá a osudová, a pokud to nepochopí, nikdy se nenajde.

Můj názor je takový, že je docela jedno koho si vybereme, s kým budeme žít.

Pokud partner bude splňovat základní životně důležité body našich představ, jako je být zaměstnaný, slušný, a pod….

Důležité ale je, jak budou do sebe zapadat naše ozubená kola tak, abychom si ničím nevadili a nenaráželi do sebe hroty, které bolí.

Každého, kdo nás provází životem, máme pouze půjčeného, nikoho si s sebou do hrobu nevezmeme, pouze sami sebe. A až těsně před smrtí budeme vědět, zda ten, kdo s námi žil byl ten pravý nebo levý, koho, nebo co jsme v něm měli.

Proto je úlevné myslet si a vnímat vztah jako z jedné písničky:

„S tebou i bez tebe, budu to já, s tebou je vážně líp, jak se mi zdá.“