Íránská kinematografie: když se cenzura stává jedinečnou múzou

Tuto neděli, 25.10.2015 budou mít zájemci možnost osobně potkat íránského režiséra Abdolrezu Káháního v pražském kině Evald, kde bude promítat svůj nový film "Absolute rest" (Absolutní klid, v původním znění s anglickými titulky)

Režisér Abdolrezá Káhání si z Karlovarského festivalu v roce 2009 odnesl zvláštní cenu poroty za svůj film "Bist" (Dvacet).Ten nový, "Absolutní klid" je příběhem rozvedené ženy, která s dcerkou opouští provinční městečko Dámghán a přijíždí žít a pracovat do Teheránu. Její bývalý manžel se ale všemi prostředky snaží přinutit ji, aby se tam vrátila. Film se bude promítat v necenzurované verzi.

Proč to vlastně zmiňuji? Právě cenzura je totiž jistou, i když velice specifickou, múzou íránské tvorby. Veškeré umělecké tvorby. A to už po celá staletí. Samotní Íránci jsou nakonec výbornými herci, už po celá staletí, vycvičení k nasazení masky mimo dům, kdy se vydávali do džungle diktatur, různých barev i různé intenzity, ale pořád diktatur.

Po islámské revoluci v roce 1979 si mnozí mysleli, že nadějnému odvětví nadobro odzvonilo. Byly uzavřeny univerzity, zavedeno povinné zahalování žen, známí herci, herečky a zpěvačky raději opustili zemi, nebo se stáhli ze scény, jelikož byla jejich tvorba zakázána kvůli "dekadenci" a scénám nejenom bez šátku, ale dokonce i obsahujícím explicitní nahotu. I ženský zpěv a tanec byl zakázán. Navíc pár měsíců po revoluci začala osmiletá válka s Irákem.

Íránský film navzdory všem potížím neumřel a dnes je íránská kinematografie považována za jednu z nejdůležitějších národních kinematografii světa. Díky benevolentnějěímu šíitskému islámu bylo možné pokračovat v tvorbě, jelikož netrvá na zahalení ženského obličeje a dokonce cenzuře nevadí ani scény, kde jsou osamože muž a žena, kteří nejsou rodinně zpřízněni (v reálném životě v Íránu má policie pravomoc takovou dvojici zadržet, nachytá-li je v autě, na večírku, nebo i na ulici).

Režiséři se nicméně musí vypořádat například s takovou absurditou, jako je nutnost navléci ženě šátek a kabát, nebo čádor, i kdyby ve scéně měla právě vstát z postele, nebo by se měla stat obětí autonehody. K vyjádření tabuizovaných témat, jako jsou mimomanželské vztahy, tvůrci využili "nezávadný" pohled očima dítěte. Obecně je tabuizovaných témat hodně: od sexuální stránky vztahů přes nechtěné těhotenství, prostituci, práv žen a homosexuality, přes sociální témata, nezaměstnanost, zadluženost, drogová závislost, až po politická témata, jako je korupce, mafie a klientelismus, bující v zemi. Největším hříchem jsou ale pochybnosti o legitimitě režimu a kritika náboženství obecně. Režisér Mohsen Machmalbáf o cenzuře řekl: "Je to jako by přínos filmu měli hodnotit dva slepci". Jiný režisér o její nevyzpytatelnosti řekl, ře je jako "britské počasí"

Navzdory všem omezením mají íránské ženy v kinematografii velké slovo. Nejenom jako oceňované herečky. Existuje generace odvážných režisérek, které se nebojí popasovat s kontroverzními tématy.

Brilantní způsob, jak se vypořádat s cenzurou a dvacetiletým zákazem činnosti si našel režisér Džafar Panáhí. Svůj poslední film "Taxi" (2015)  prostě celý natočil tak, že se posadil za volant teheránského taxíku. Svůj předposlední, "Toto není film" (2011), natočil jako dokumentární pohled na jeden den svého života, kde se zabývá právě těmito omezeními , se kterými se potýká filmová tvorba v Íránu. Film byl ze země propašován do zahraničí na fleš disku ukrytém - v dortu.

U mnoha íránských filmů občas zapochybujeme: sledujeme vlastně hraný film, nebo dokumentární? Tento přístup lze vidět i ve filmu Bahmana Ghobadího "Kesi az gorbehaye irani khabar nadare" (Nikdo nemá zprávy o Perských kočkách, 2009), kde se snaží zmapovat snahu undergroundové hudební skupiny mladých lidí, kteří mají na výběr pouze dvě alternativy: vězení, nebo emigraci, snahu, která bohužel končí tragicky.

Íránská tvorba (stejně jako nakonec téměř vše v té zemi) se děli na dvě kategorie: tu schválenou, oficiální a tu neschválenou, undergroundovou. Tu schválenou v zahraničí téměř nikdo nezná. Patří sem situační komedie, ukecané seriály například z prostředí restaurace, nebo dvorečku sousedů, průměrná dramata, pořady pro děti, filmy s kriminální zápletkou a filmy a seriály plné mysticismu a náboženských prvků dovedených až k nestravitelnosti pro sekulárního západního diváka.

Občas se stane, že film v Íránu schválený sklidí úspěch i v zahraničí. Příkladem by mohl být oskarový Rozchod Nádera a Simín z dílny režiséra Asghara Farhádího. Ale je to spíše výjimkou, než pravidlem. Vavříny na mezinárodních festivalech sklízí spíše snímky undergroundové, natočené bez povolení nebo natočené s ním a vzápětí po několika uvedeních stažené a zakázané. Tento fenomén není vůbec neobvyklý: režisér si pracně vyběhá povolení k natáčení od Ministerstva pro islámské vedení... zdá se, že cenzura nic podstatného nenašla, nebo pouze menší scénky, které musí autor vynechat, nebo natočit jinak... film se natočí a vypustí do pomyslné gladiátorské arény, kdy si najednou nějaký cenzor všimne důležitého detailu a filmu ukáže palec dolů. Tento úděl potkal například film "Marmoolak" (Ještěrka, 2004), ve kterém se zlodějíček zmocní oděvu islámského duchovního a v přestrojení uprchne z vězení. Během svého útěku je ale nucen pokračovat ve své roli, protože je považován za nově přiděleného duchovního v malé vesnici. Lidem, kteří k němu přijdou pro pomoc, rozdává rady spíše podle selského rozumu, než podle náboženské erudice a získává si tím nebývalou popularitu. Celým filmem se vine revoluční myšlenka duchovního, jenž vinou zlodějíčka přišel o oděv: "Existuje tolik cest k Bohu, kolik je na Zemi lidí". Film byl v Íránu kasovým trhákem, než cenzoři pochopili, že ohrožuje náboženskou autoritu vůdců země.

Je rovněž zajímavé, že mnoho filmů, které uchvacují zahraniční diváky na festivalech, sami Íránci nemilují, dokonce zatracují. Z jednoduchého důvodu: ukazují jejich vlastní problémy a frustrace, příliš palčivým a hmatatelným způsobem a stydí se za mizérii, chudobu a neštěstí, která by neměla být viděna cizinci. Měla by se dokonale zamést pod honosný perský koberec. S tímto názorem se setkávám u mnoha Íránců: nechápou, proč si turisté fotí polorozpadlé horské vesnice, staříky na oslech a poušť, když tam jsou nádherné památky a teheránské supermoderní čtvrtě. Je to prastarý perský komplex: jen ať vše vypadá lépe, než to je ve skutečnosti.
Íránská kinematografie, literatura i jiné druhy umění jsou v podstatě jednou velkou laboratoří, jež ukazuje, co se stane se společností na jisté úrovni, s pestrou a hlubokou kulturou, kterou se najednou pokusí svázat islámská diktatura. Vznikne podhoubí, underground, kde bují ty nejrevolučnější myšlenky, jejichž paprsky občas proniknou přes ten všeobjímající černý čádor.

Proto se naskýtá trochu kacířská otázka: co by se stalo s hloubkou a jemnou kaligrafií narážek a zkratek, nevyrčených replik a tajemství, která zná pouze divák, kdyby najednou náboženská i politická cenzura přestaly existovat? Zredukovala by se íránská kinematografie na okázalá bollywoodská gesta, jako v popových videoklipech exilové produkce z Los Angeles a ukecané komediální seriály? Pevně věřím, že ne. I kdyby přišla o jistá témata, odhalila by se témata nová, předtím tabuizovaná.

Íránský fim tedy neříká nic polopatisticky: režiséra nutí přemýšlet, jak říci nevyslovitelné a jak ukázat neukázatelné. Diváka nutí přemýšlet nad tím nevyslovitelným a neukázatelným: staví ho před dilemata, kterým lidé v jiných zemích (už) nemusí čelit a také ho občas zmate odkazy na íránskou historii a reálie, bez jejichž znalosti je občas těžké rozklíčovat íránské umění v celé jeho hloubce. Nicméně, není náhodou právě to nucení k přemýšlení jednou z hlavních funkcí umění?

To íránské to zatím splňuje. Navzdory tomu, co si myslí řežisér Mohsen Machmalbáf: "Vše, co nutí přemýšlet, je v Íránu zakázáno."

Na další várku íránských filmů se můžete těšit v rámci Festivalu Íránských Filmů v lednu 2016 a s největším žijícím íránským spisovatelem, Mahmúdem Dolatábádím, se můžete setkat ve dnech 7. a 8. 11 v Senátu v rámci Festivalu spisovatelů Praha. Ale ten si zaslouží další článek.

Odkaz na akci v Evaldu:

http://www.evald.cz/klient-181/kino-53/stranka-788/film-62819