Hosté musí asi nenávidět šéfkuchaře...

a přímo se vyžívat v kmitání obsluhy připomínajícím Brownův pohyb částic, nebo holuby na náměstí, pobíhající podle nějakého tajemného vzorce. Jinak si ten jejich sadismus nedovedu vysvětlit. 

           Jsem projekťák v rafinerii, lingvista a historik. Přiznám se i bez mučení, že se jídla dotýkám téměř výlučně příborem a nikdy mě vaření neoslovilo natolik, abych postoupila z levelu 1.0 (volské oko, řízek, bramborový salát a základní těstoviny) kamkoliv výš. Nicméně život skrývá nejedno překvapení a stejně podivuhodnou shodou okolností, jakou se Jásir Arafat stal držitelem Nobelovy ceny za mír a Donald Trump americkým prezidentem, jsem dostala možnost se spolupodílet na otevření restaurace. Projekt jako projekt, řekla jsem si, a tak jsem vytáhla své tabulky v excelu, selský rozum a telefon a nějak se to za pár týdnů povedlo. Nechci to nějak zlehčovat, ale otevírat prázdnou restauraci a koordinovat 4 firmy s techniky, stavební materiál a dodavatele je mnohem lehčí, než si poradit s hosty. Ono je to dáno i logikou věci a finančních toků. 

            Trochu jsem měla možnost přičichnout i k provozu a  řeknu vám, překvapivě největším nepřítelem restauratéra není ani EET, ani finančák, ani hygiena. Je jím nesmrtelný pan Murphy a jeho podivuhodné a nadpozemské zákony chování hostů.

             Po pár týdnech pozorování jsem nabyla skálopevné jistoty, že se hosté domlouvají nějakým mimosmyslovým přenosem informací přes fialovou čakru, satelitní telefon nebo energetickou stopu ve zdech. Nebo si nechávají odkazy na toaletách. Nebo je to chyba v Matrixu. Jak se jinak může stát, že si tři stoly úplně neznámých lidí nemluvících stejným jazykem nezávisle na sobě v ten samý den objednají přesně tu samou nejroztodivnější kombinaci jídel... a dokonce i nápojů?

              Další z Murphyho nepsaných zákonů gastronomické praxe říká: V jeden den se určitě stane, že vám dojde surovina na jedno jídlo, které ani nebylo z nejoblíbenějších nebo nejvíce vyhledávaných. V tu chvíli Vám nakluše minimálně pět zákazníků a dvě internetové objednávky přesně na to jídlo, co nemáte! 

              Murphyho zákon č. 3. Hosté buď nechodí vůbec, nebo přijdou všichni najednou. Něco mezi tím existuje pouze jako výjimka, která potvrzuje pravidlo. Nepřijdou, když máte navařeno pro regiment císaře pána včetně jeho koní a plný stav personálu, který nudou vyleštil už i výlohy sousední trafiky a pomalu se pouští do oken ve druhém patře a lamp veřejného osvětlení. Samozřejmě přijdou, když vám onemocní dvě servírky ze tří, druhý kuchař je na dovolené a třetí si ráno zlomil nohu, dojde poslední sud s pivem, telefon zvoní bez přestání, kurýři online krabičkových jídloslužeb si krátí čekání šampionátem v šachu a téměř vybuchne kotel od topení.

              Murphyho zákon č. 4. Ze sta spokojených zákazníků vám dobrou recenzi napíše jeden nebo dva, jeden možná dá nějaké ty hvězdičky. Od stolu se šesti zákazníky, kde byl nespokojený jeden, vám hnusnou recenzi napíší všichni. A rozsápou vás na cucky. Zkritizují vše od tvaru talířů, motivu obrazu na zdi a smítka na košili číšníka až po barvu dlaždiček na záchodě a písničku, co hrála, když odcházeli.

              Murphyho zákon č 5. Můžete mít 10 bezlepkových a bezlaktózových a bezmasých a bezořechových a bezkorýšových jídel v denním menu. Alergik přijde přesně v ten den, kdy náhodou máte v menu polívku s moukou a mlíkem, maso v marinádě s ořechy a ... prostě vše špatně. Případně si to dietní jídlo rozebrali totálně zdraví jedinci, kterým je úplně jedno, co jí.               

               Murphyho zákon č. 6. Host vstane od stolu případně se neočekávaně rozmáchne zrovna v ten karmický zlomek vteřiny, když servírka nese vrchovatě naložený tác vína, panáků a jiných tekutých, rozbitných, barvících a drahých věcí, které samozřejmě přistanou na značkové košili a obleku elegantního pána u naprosto nevinného vedlejšího stolku. 

              Murphyho zákon č. 7. Ve dny, kdy je celkem klid a vy doufáte, že půjdete domů o pár minut dříve, vždy se najdou ti dva vyznavači gastronomického sadismu, co tam u jednoho čajíčku budou sedět do noci a ještě se i budou tvářit kysele, když jim dvě minuty před zavíračkou vypnete hudbu a stlumíte osvětlení.

              Murphyho zákon č. 8. Každý den přijde stůl "ještě jednou... a pro mě taky". To jsou prosím vás lidičkové, kteří neví co chtějí, samozřejmě kromě záliby v tahání za nitky nervového systému pracovníků v gastronomii. Nejdříve menu studují, pak googlují obrázky jídel na internetu, nechají si dopodrobna namalovat molekulární strukturu omáčky a poté se osmělí vybrat jednu věc, která jim přijde nejméně divná. Jakmile tato přistane na stole a vypadá nejenom neškodně, ale i chutně, pomalu se rozpoutá řetěz objednávek s kadencí samopalu přenastaveného na jednotlivé rány. Za osm lidí u jednoho stolu do kuchyně dorazí 21 bonů "ještě jednou jídlo X.", "ještě jednou příloha Y". "tohle nechtěl, ale to druhý co měl Pepa, a s chlebem bez rejže". Z kuchyně se za každým odklepnutím objednávky na kase ozývá smšť nepublikovatelných slov ve tří jazycích a korunu tomu dá už pouze bič na kuchaře: host, "ochutnavač". Tento druh musí být nutně sadista. Jinak si nedokážu vysvětlit objednávku desetihlavé hydry u stolu 6: „Dejte nám jednu porci z každého předkrmu a každého hlavního jídla, u těchto tří změňte přílohy, tyto dva připravte bez masa, česneku a pepře, k tomu všechny omáčky a ... no prostě nám to nějak namíchejte, ne? Dezerty si ještě rozmyslíme.“ Hned po vyslovení objednávky hydra zmáčkne stopky na mobilu nebo švýcarských hodinkách a začne škodolibě bubnovat jednou ze svých dvaceti rukou do stolku dokonalými nehtíky svého hnátu, který pravděpodobně nikdy nedržel vařečku... 

              No a nakonec teda proč to tedy restauratéři vůbec dělají, když jsou hosté tak hnusné a kruté nestvůry? Asi je v tom nějaký ten Stockholmský syndrom, špetka masochismu, špetka strachu z exekutorů a věřitelů, špetka umanutosti a zarputilosti... ale možná nejdůležější přísadou receptu je to krásné zadostiučinění, když uklízíte ty prázdné mastné talíře, posloucháte jemný šum mluvy, smíchu a cinkání příborů o porcelán a chodíte kolem už známých, ale i nových tváří, kterým se v koutcích úst rozlévá blažený a klidný výraz sytého lva. 

              Kuchaři přece zachraňují svět před zlobou hladových lidí! A to přece má smysl dělat. I když je to jistým způsobem sisyfovská práce. Každý den, zas a znovu, do nekonečna.