176 kapek krve

Přísloví o poslední kapce, až pohár přeteče zná asi každý. V Íránu do pomyslného poháru přibylo dalších 176 kapek krve. Kdoví, které to budou, co přetrhnou hráz trpělivosti a přemohou to, co lidem v Íránu ještě brání

vyjít do ulic: strach ze smrti?

                Po cíleném zabití Kásima Solejmáního v Iráku 3. ledna 2020 nejvyšší vůdce Chámeneí vyhlásil na tři dny státní smutek. Lidé byli i povinně nahnáni na jeho pohřeb, minimálně 56 z nich dokonce potkala ošklivá smrt ušlapáním davem. Solejmání byl přirovnáván k velkým mučedníkům islámu a zobrazován bok po boku s Chomejním, Imámem Hosejnem a dalšími zesnulými vůdci.

                Byl zákeřně zabit brilantní generál. Sice s rukami od krve, ale pořád brilantní mozek operací zaměřených na implementaci Chomejního ideje „vývozu revoluce“.

                Sto sedmdesát šest dalších nevinných lidí Chámeneímu nestojí ani za jeden den státního smutku. Ani za omluvu. Bez ohledu na to, že to také byli brilantní studenti, lékaři, vědci, piloti, letušky, matky, děti, lidé, které čekala vesměs ještě nějaká budoucnost.

                 Co tedy Írán udělá? Zodpovědnost hodí na vypjatou atmosféru po vypálení raket na americké základny v Iráku. V Íránu ještě existuje základní vojenská služba a u té jednotky mohli být i nezkušení mladíci, kteří prostě nezvládli psychický nápor a to tlačítko zmáčkli bez čekání na rozkaz zvrchu. Člověk si trpce řekne: ještě štěstí, že to byly "pouze" konvenční rakety.
                V létě roku 1988, v posledním měsíci posledního osmého roku nesmyslné války proti Iráku, americký křižník Vincennes sestřelil podobným omylem dopravní letadlo linky Iran Air 655 z Teheránu do Dubaje. Tehdy přišlo o život 260 osob. Tuto tragedii si ale Íránci připomínají dodnes velice živě a je nevynechají příležitost tento omyl Spojeným státům opakovaně vyčítat, včetně skutečnosti, že dva vysocí velitelé plavidla dostali vyznamenání. 
(https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1990/04/23/2-vincennes-officers-get-medals/cf383f02-05ce-435b-9086-5d61de569ed8/)

                   V listopadu se tisíce lidí v Íránu opět po letech odvážily vyjít do ulic, aby protestovali proti 300 procentnímu zdražení benzínu. Pořádkové síly do nich začaly pálit ostrými náboji. Je známo přibližně pět stovek jmen obětí, odhaduje se jich ale minimálně kolem 1500. Za pouhé čtyři dny. Rodiny obětí byly zastrašovány, aby o svých ztracených blízkých nemluvili.

                Ale patrně zdražené kapky benzínu ani prolité kapky krve pořád nestačily, aby protekl pohár trpělivosti. Musela téct další krev. Už od včera (11.1.), kdy se íránská vláda oficiálně přiznala k sestřelení letadla, lidé opět vyrazili do ulic a žádají odstoupení nejvyššího velitele ozbrojených sil, Chameneího. Násilná reakce pravděpodobně na sebe nedá dlouho čekat.

                Co nám tedy akce Solejmání přinesla? Byl odstraněn brilantní stratég, někde na pomezí vojáka a teroristy s černým svědomím. Na poměrně citlivém území třetí země a kontroverzním způsobem. Nezapomínejme ani na to, že současně byl odstraněn i potenciální rival a nástupce Chámeneího. Solejmání byl populární právě u lidí, kteří Írán fakticky ovládají: Revoluční gardy. Za léta vývoje se dospělo do stádia, kdy Chámeneí pro své přežití potřebuje gardy, ale gardy už nepotřebují Chámeneího. Po protestech a nespokojenosti lidí se opět jejich pozornost musela někam obrátit: na věčnou hrozbu ozbrojeného konfliktu, visící ve vzduchu jako nafouknuté a uměle přiživované monstrum.

               Velice slabý odvar raketového útoku na americké základny v Iráku (patrně předem ohlášený) a tragické sestřelení letadla způsobilo i to, že má Írán z ostudy kabát.    

                Pokud si někdo vybavuje dějiny íránské revoluce (nyní mám na mysli tu třetí v pořadí, pokud počítáme, že ta první byla konstituční, druhá bílá a třetí, poměrně nesprávně nazývána islámská), první protesty proti Šáhovi M. Rezovi Pahlavímu proběhly už v roce 1963, tedy šestnáct let před jejím vrcholem, v roce 1979. Ještě pár měsíců před tím monarchie vypadala neotřesitelně.

                Kolik zmařených životů bude ještě muset odtéci, aby se hráze přetrhla?

                Ti lidé, kteří odešli nenávratně, jsou ale pouze kapkou v moři, v moři odlivu mozků z Íránu. Kolem čtyřiceti z nich mělo dvojí občanství, íránské a kanadské. V podstatě jsou kladení na roveň těm bezejmenným chudákům, převálcovaným a zastřeleným na ulicích. Také se provinili, také jistým způsobem protestovali: tím, že z Íránu prostě odešli žít jinam, kacířsky nespokojení s životem v teokratickém ráji.

                Asi by nemělo smysl jen zde zveřejňovat suchopárné seznamy jmen a titulů. Nechme mluvit obličeje. Naposledy. 

 Mladé páry z letadla: Arash Pourzarabi (26), Pouneh Gorji (25), absolventi University of Alberta, na fotografii z jejich svadby pouhých pár dnů před odletem. Niloofar Ebrahim (34), absolventka Kingston University,Saeed Tahmasebi Khademasadi, (35) doktorand na Imperial College. Siavash Ghafouri-Azar (35) a Sara Mamani (36), absolventi Concordia University a rodinní příslušníci člověka, kterého osobně znám.