Úvaha o tom, v čem spočívá skutečné dobro

  Jednou ze základních vlastností člověka je, že musí neustále něco chtít. Člověk není schopen ani na okamžik zastavit vlastní chtění, protože je k němu tlačen vyšší silou, proudící universem.

   Je to neviditelná, neutrální síla, která nutí všechno živé do neustálého pohybu. Do pohybu tělesného i duševního. Z hlediska duševního musí člověk pod jejím tlakem neustále něco chtít.

   Každý z nás má svobodnou vůli, a proto má ve svém chtění na výběr. Na výběr mezi dobrem a zlem. Mezi správným a nesprávným. Můžeme tedy chtít buď věci dobré, nebo věci špatné. Jen jedno nemůžeme! Přestat chtít!

   S lidským chtěním a s možností svobodné vůle směřovat své chtění buď dobrým, nebo špatným směrem je však spojena zodpovědnost. Odpovědnost za všechno, co jsme chtěli! Každý druh našeho svobodného chtění je proto určitou setbou a osobní zodpovědnost za něj je zase sklizní přesně toho, co jsme chtěli.

   Chtěním tedy sejeme a prostřednictvím zodpovědnosti sklízíme. Jakou je naše setba, takovou bude i naše sklizeň. Je to zákonitost, která zaručuje spravedlnost.

   Má-li se člověku dobře dařit, má-li sklízet pouze dobré plody, jeho chtění musí být dobré. Jedině vážné chtění k dobrému může být pro každého z nás cestou k míru, štěstí, radosti a spokojenosti. 

   Co je však vlastně ono zmiňované dobré chtění?

   Mnoho lidí má o něm zkreslené představy, protože nejednou si sami o sobě myslí, že chtějí dobře a že jednají dobře, ale ve skutečnosti tomu tak není.

   Aby nebylo v této zásadní otázce žádných pochybností řekněme si, co je to tedy vlastně to dobré chtění.

   Chce-li člověk dobře jen sobě samému a toto jeho chtění vyvolává disharmonii a způsobuje nepříjemnosti, poškozuje-li tím jiné lidi, a dokonce jim způsobuje bolest a utrpení, není to žádné dobré chtění, ale čirý egoismus.

   Chce-li člověk dobře sobě samému a svým nejbližším, ale jeho chtění vyvolává disharmonii a způsobuje nepříjemnosti, poškozuje-li tím jiné lidi a způsobuje jim bolest a utrpení, není to žádné dobré chtění, ale opět jen egoismus.

   Chce-li člověk dobře sobě samému, svým nejbližším a své firmě, ale toto jeho chtění vyvolává disharmonii a způsobuje nepříjemnosti, poškozuje-li jiné lidi a způsobuje jim bolest a utrpení, není to dobré chtění, ale také pouze egoismus.

   Chce-li člověk dobře sobě samému, svým nejbližším, své firmě i svému národu, ale toto jeho chtění vyvolává disharmonii a způsobuje nepříjemnosti, poškozuje-li jiné lidi, jiné národy a způsobuje jim bolest i utrpení, není to dobré chtění, ale egoismus.

   Chce-li člověk dobře sobě samému, svým nejbližším, své firmě i všem národům na zemi, ale toto jeho chtění ničí přírodu, utlačuje zvířata a způsobuje jim utrpení, není to dobré chtění, ale egoismus.

   Jedině chce-li člověk dobře sobě samému, svým nejbližším, své firmě, všem národům na zemi, všem zvířatům i celé přírodě, jedině to je člověk skutečně dobrého chtění. Člověk, který seje dobro, a proto i dobro sklidí.

   Podívejme se nyní kolem sebe a zvažme, kolik je asi mezi námi lidí opravdu dobrého chtění? Uvažme totiž, že mnohé z toho, co jsme dosud za dobré chtění považovali, jsou ve skutečnosti pouze různé skryté formy egoismu.

   Potvrzením tohoto faktu je náš současný život na zemi, ve kterém prostřednictvím účinků neomylných a spravedlivých zákonů univerza každodenně sklízíme to, co jsme zaseli. „Kvalita“ života naší civilizace je až příliš jasným vysvědčením toho, jací opravdu jsme. Tato „kvalita“ života lidstva je totiž sklizní našeho vlastního egoismu.

   Ve světě existuje velké množství v jádru dobrých lidí, ke kterým je proto voláno: „Nasměrujte své chtění důsledně jen a jen k dobru! K dobru, které není dobré jen pro vás, ale pro všechny a všechno kolem vás. Jedině takto budete dobro sít, abyste nakonec dobro také sklidili. Váš život se potom stane šťastný, radostný a naplněný. Neboť do chodu univerza je vetkaný dokonalý zákon, že pouze ten, kdo skutečné dobro seje, může skutečné dobro a štěstí sklidit. Nikdo jiný.“