Lidé! Ubohé bytosti, ovládané svými sklony

Všechno, co na světě existuje, může člověk využívat. Může mít zálibu v mnoha věcech a může se jim věnovat. Nikdy by ale neměl dopustit, aby ho tyto věci ovládly.

Aby se zaměřil pouze na ně. Aby je postavil na první místo a všechno ostatní začal odsouvat na vedlejší kolej. Takovýmto způsobem si totiž, ve vztahu ke svému vlastnímu duševnímu obzoru, zužujeme širokospektrálnost bytí pouze na určité množství pro nás důležitých věcí. No a na základě toho se pak k jiným věcem, nebo také k lidem, stáváme necitliví, sobečtí a až bezohlední.

Jako výstižný příklad nám mohou posloužit peníze a zaměření se lidí na jejich získávání. Je to něco, co je plně pohltí a kvůli čemu, jak se říká, neznají ani vlastního bratra. Ženou se za svým cílem, nehledě ani napravo, ani nalevo.

Podobných sklonů a vazeb, které lidi zcela ovládly, je velké množství. Jedná se o sklony a vazby, které jsou více, nebo méně ušlechtilé. Mezi ty méně ušlechtilé můžeme zradit zaměření na peníze, majetky, kariéru, moc, nebo slávu. Mezi ty ušlechtilejší můžeme zařadit zaměření na rodinu, práci, sport, hudbu, literaturu, vlastní děti a podobně. Dá se říci, že lidé se nejednou až doslova klanějí těmto věcem, jako nějakým modlám a obětují jim celý svůj aktivní život. A dá se také říci, že takovýmto způsobem se člověk stává otrokem, protože své modle otrocky slouží.

Tento stav je pro nás nedůstojný a dehonestuje nás také z jiného důvodu. Společným jmenovatelem téměř všech lidských sklonů a vazeb je jejich materiálně pozemský charakter. Všechny tyto priority se pohybují pouze v rámci hranic pozemského a materiálního bytí. U peněz, nebo majetků je to evidentní, ale je tomu tak třeba i při literatuře, filmech, nebo jiném umění. Je to jen o něco ušlechtilejší forma materiálně pozemského připoutání, i když je třeba říci, že světlé výjimky přece jen existují a ukazují cestu k vyšším hodnotám.

Vezměme si například beletrii, která se věnuje lidským osudům, vztahům, touhám, vášním, citům a emocím, odehrávajícím se v pozemských reáliích. Všechno se pohybuje pouze v materiálně pozemských hranicích, a proto to směřuje také čtenáře hlavně k matérii.

Proto Tvůrce univerza, dobře znalý slabosti povahy lidského druhu, projevující se silnou tendencí připoutání k různým materiálním sklonům a vazbám, dal lidem jako ochranu před pádem do nedůstojného otroctví první a nejdůležitější přikázání: „Já jsem Hospodin tvůj Pán, nebudeš mít žádných jiných bohů, kterým by ses klaněl.“

Co to znamená?

Znamená to, že jedině silná vazba ke Stvořiteli, která se projevuje jako nějaký intenzivní sklon, umožňuje člověku získat odstup a nadhled nad všemi jeho jinými potencionálními sklony, které by ho chtěly zotročit. Jedině silnou láskou a silným připoutáním ke Stvořiteli můžeme nabýt vlastní lidskou důstojnost a dlouhodobě si ji uchránit. Jen skrze upnutí se k tomu nejvyššímu, co existuje, můžeme dosáhnout pravé výšky svého člověčenství. Neboť jen tato vazba a tento sklon vede k jednoznačnému vnitřnímu rozmachu lidské osobnosti směrem vzhůru. A zároveň nás to chrání od nepřiměřeného zaměření na žádosti, vášně, zájmy, sklony a mnohé jiné nástrahy materie.

Takový člověk sice žije nadále ve fyzickém světě, ale vnitřně je už nad ním. Všechno, co existuje v hmotnosti využívá, ale nepodléhá tomu. Není k tomu připoután, protože vnitřně je silnou úctou a láskou připoután jedině k Nejvyššímu. Žít takovýmto způsobem je základní povinností každé lidské bytosti. Právě k tomu nás vybízí první a nejdůležitější přikázání.

Pokud ho ale nerespektujeme a ve svém bytí neusilujeme o dosažení lásky ke Stvořiteli, stojící vysoko nad vším ostatním, ve slabosti naší lidské přirozenosti se staneme otroky našich sklonů, zájmů a vazeb. Zapomeneme na Stvořitele a na jeho místo postavíme vlastní modly, kterým se klaníme. Tak se místo služebníků Jediného a Nejvyššího, stáváme služebníky svých vlastních sklonů, tužeb, zájmů, vazeb a vášní. Tak se místo ctitele Páně stáváme ctiteli model a materie.

A to ještě není všechno, protože tento náš omyl si s sebou vezmeme také na druhý svět, po své fyzické smrti. Naše duše si jej odnese pevně vtlačený do své podstaty a tento hluboký hodnotový omyl ji připoutává k matérii i po smrti. Bude se proto zdržovat v blízkosti nejhrubší hmoty a i nadále vyhledávat uspokojování svých sklonů a žádostí. A až jednou definitivně zanikne svět hrubé hmotnosti, zaniknou spolu s ním i všechny lidské duše, které zůstaly ke hmotě připoutány svými sklony, vazbami a žádostmi.

Kdo však nezůstal lhostejný k prvnímu přikázání a vybudoval si pevnou vazbu ke Stvořiteli, silnou jako nějaký sklon, takový člověk bude i po smrti okamžitě směřovat k objektu své lásky, ke kterému se jeho duše připoutala. Takový člověk bude letět, jako vystřelený šíp směrem vzhůru, do blízkosti Páně, a tím se vyhne všem nebezpečím ve hmotných světech, která jednou nakonec zaniknou a do svého zániku strhnou všechny duše, navázané a připoutané k matérii.

Lidé mají plno model, kterým se klanějí. Ať už ale jde o věci ušlechtilejší, nebo méně ušlechtilé, obojí je přivádí do zkázy a do zániku celého jejich bytí. Neboť život a věčné, nikdy nekončící bytí, existuje jen v blízkosti Páně, v jeho věčném království nebeském, kam se můžeme dostat jen tehdy, nebudeme-li mít kromě jediného Boha žádných jiných „bohů“, kterým bychom se klaněli, a kterých bychom se odvažovali stavět ve svém vědomí na jeho úroveň.

Kolik je na zemi lidí, kteří správně chápou první, nejdůležitější přikázání a dodržují ho?