Prostě jen běžet.
Při pohledu do zrcadla mě to někde vevnitř zoufale zabolí. Každý tělák, plavání či prosté klábosení s kamarádkami před školou na zábradlí je pro mne utrpením, protože jsem jiná. Protože jsem tlustá.
A tak vytahuji ze skříně boty prestiže a vyrážím na svůj první kilometr. Tlustá, zpocená, po několika metrech nemůžu popadnout dech a prestiže mne neskutečně dřou. O běhání nevím nic a tak to ženu, co to dá. Přes píchání v boku, přes zběsilý tep, přes odřené paty. Jsem odhodlaná vydržet, ale jak dny plynou, běh se pomalu stává mou noční můrou. Nevidím žádné pokroky. Pořád se vracím rudá a s píchajícím bokem. A jsem pořád tlustá.
„Maminko, tolik se mi stýská!“
„Co mě to jen napadlo, jezdit sem?“ „Jak to jen přežiju?“
Devadesátý třetí. Jako jedna z prvních holek jsem sebrala odvahu a vypravila se do Anglie. Jako Au-pair. Chudá holka z východu si plní svůj sen. V kapse pár liber, na zpáteční letenku by to nevystačilo ani náhodou. A tak jsem tady. Na malém anglickém městě, kde je vrcholem společenského života němé setkání se sousedem nad dopisní schránkou, kam vhazuji svůj zoufalý dvanáctistránkový dopis mamince.
Když v noci malý předměstský domek usne a venku zuří zběsilá bouře, blesky křižují oblohu. A já ze skříně vytahuji triko a legíny a plížím se do deště. Běžím a do běhu dávám všechno. Všechny emoce, zoufalství, touhu, vztek, pocit osamění a svůj strach. Dech mi dojde hned za první zatáčkou, ale běžím dál. Pak mne má zuřivost a bezmoc zlomí v pase. Křičím do noci, v očích cítím horké slzy a obličej vystavuji bičování deště. Jeden z nejsilnějších okamžiků mého života.
„Mamí a proč Samík může, a já ne?“
„Mamí von mi to sebral!“
„Mamí! Mamí! Mamí!!!!!.....“
Rok dva tisíce deset. Čtyřletý prcek se právě snaží svého tříletého bratra trefit hasičským autem mezi oči. Všude se válejí kostičky lega, knížky, nedopité lahvičky, plyšáci, polštáře a nádobí, a mezi tím čtyři malé děti, z nichž tři křičí a jedno se pokouší zabít bratra autem. Čtvrté dítě právě ochutnává hlínu z kytky a já mám akorát tak dost. Ujišťuji se, že je manžel přítomen, beru klíče a vyrážím ven. Uniknout, uprchnout, zapomenout. Vyčistit si hlavu a vyčerpat tělo.
Už to není výjimka. Už leccos uběhnu. Mám výdrž, vím jak dýchat, miluji ten stabilní rytmus, ten dupot, co mi dovolí zapomenout na ten chaos, který jsem nechala za sebou. Nemám styl a nemám image, začínám to ale milovat. Domů, do toho zmatku, přiběhnu usměvavá a nabitá.
„Jé kde vězíš?“
„Pojď už!“
Rok dva tisíce čtrnáct. Kamarádka, stepující před domem už je trochu nervozní a netuší, že důvodem mého váhání není neschopnost vystartovat včas, ale rozpaky nad její dokonalostí. Pružná lýtka, obalená leginami s vyzývavými třemi pruhy, sladěné botky i hodinky tepovky, lehký makeup a v ruce mobil s aplikací SportsTracker či Endomondo či jak se ta věc kýho výra jmenuje. No a když vyběhnem, tak vedle ní já. Matka, co na ty čtyři děti vypadá, ba možná na víc. Vytahané tepláky, a přes mou domnělou fyzičku přeci jen rudý obličej a naprostý nedostatek potřeby sdílet výsledek svého běhu s kamarády na Facebooku. Já vlastně na Facebooku nemám ani jednoho kamaráda, co by ho výsledky mého běhu nějak výrazně zajímaly. Kamarádka nadšeně vypráví o pražském půlmaratonu a mne při představě těch všech pražských třípruhů obcházejí mrákoty.
„......!!!“
„...! ...!“
Dva tisíce šestnáct. Trvalo to. Ale už tu není žádný imperativ, podnět, žádná přímá řeč. Snaha zhubnout, potřeba vybít svou agresivitu a vztek, móda ani touha utéct od reality. Jen běh. Jen ten čas, být sama se sebou. Cítit, jak mi po zádech stéká pot, jak vyřízená jsem, i když vlastně ani nejsem zadýchaná. A zadostiučinění, když zvládnu novou výzvu, novou trať, novou vzdálenost. Když se v závěru vybičuju, doběhnu „k té větvi“ a pak mám na pár sekund pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Pohled na cestu, která se přede mnou klikatí ve stínu stromů a v ten prchavý okamžik představuje mou jedinou výzvu, můj jediný problém, tu jedinou věc, na kterou se teď soustředím.
Pořád jsem to já. Ta tlustá holka, co ji dřely prestiže a dech jí došel za první borovicí. Ta zoufalá ošklivka z Východu, co tenkrát v Anglii řešila zuřivým úprkem svou frustraci. Ta uřícená mamina, která utíkala a utíkala, jen aby nemusela slyšet hlas svých věčně nespokojených dětí. Ta, co se pokusila běhat, protože je to v módě.
Jen dnes je život tak, jak má být.
A tak vlastně tenhle příspěvek možná není tak o běhu, jako o životě a o zrání. Protože ani třináct, ani osmnáct, a dokonce ani pětatřicet nebylo to pravé. Nebyl to pro mne stav, kdy je člověk schopen být sám se sebou. Oprostit se od nereálných očekávání, nebýt zmítán touhou, vášní a emocemi, které jsou na jednu stranu romantické, ale ve výsledku bolí a nikam nevedou.
Prostě jen běžet.
Alena Suchopárová
K Vánocům dárek.... dělat, co opravdu chci.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Kolik je věcí, které chci. A kolik je věcí, které vlastně dělám a nechci. A přesto ty první nedělám. A ty druhé dělám. A to celé, protože....
Alena Suchopárová
Jak jsme se fotili
Z myšlenky na roční focení jsem byla otrávená už od rána. Už jen zařídit, aby všichni zvládli obléci si čisté oblečení je nadlidský úkol. A to je jen třešnička na dortu.
Alena Suchopárová
Není nad pořádné víkendové povyražení
Pachatele níže popsaných kriminálních činů nemohu jmenovat. Z okolností vyplyne, že se jedná o jedno z našich dětí, ale pamětliva důrazného poučení o základech internetové gramotnosti přisoudím zločinci milosrdnou přezdívku Saša.
Alena Suchopárová
Kterak se škrt přepočítal
Kdo náhodou někdy četl můj blog, ten dobře ví, že jsem škrt. Takový ten škrt, co si do lahve napouští vodu z kohoutku, páč se mu příčí koupit si balenou v Lidlu za dvě padesát.
Alena Suchopárová
Jak jsem o Vánocích (skoro) (ne)zhubla
Jako by to bylo dnes. Čtyři malé zlobivé uzlíčky a já, snažící se o Vánocích o nějaké to kilo dolů. Na plotně řízky a klobása a v ledničce bramborový salát, u babičky cukroví a kapr.
Další články autora |
Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů
Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...
Povodně zpustošily západní Čechy. Zasahovaly vrtulníky, sesuv zastavil trať
Části Česka o víkendu zasáhly bouřky provázené místy silným deštěm. Zejména na jihozápadě Čech...
Turek pod tlakem. Promazal sítě, ruší debaty. Zdviženou pravici řeší policie
Lídr kandidátky Přísahy a Motoristů sobě Filip Turek se nezúčastní posledních debat před...
Zelenskému se hroutí mírový summit. Spojenectví s USA dostává trhliny
Nedorazí ani Číňané, ani Saúdové. Z očekávaného mírového summitu ve Švýcarsku se omluvilo několik...
Šofér kamionu mohl do aut na D1 najet úmyslně. Pak znovu boural v kradeném voze
Nehoda desítky aut omezila dnes ve směru na Prahu dopravu na 196. kilometru dálnice D1 v Brně....
KOMENTÁŘ: Nad Moskvou nebezpečno. Jak změní válku povolení útočit v Rusku
Premium Jak změní rusko-ukrajinskou válku fakt, že některé západní vlády povolují Ukrajině svými zbraněmi...
Cyklistu viní, že zbil řidičku, která pak zemřela. Hrozí mu podmínka
Premium Chytil ji za vlasy, strhl do předklonu a pak ji údery pěstmi a kopanci bil do hrudi a břicha, až jí...
Ženu v Zelenči srazilo na poli auto a zemřela. Policie už má podezřelého
V sobotu odpoledne byla na poli u obce Zeleneč u Prahy nalezena mrtvá žena. Podle prvotního...
Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Hlídá nádraží i centra měst
Blesková zpráva Česká policie posílila v noci na neděli s okamžitou platností bezpečnostní opatření na veřejných...
- Počet článků 71
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1689x