Jak jsme se fotili

Z myšlenky na roční focení jsem byla otrávená už od rána. Už jen zařídit, aby všichni zvládli obléci si čisté oblečení je nadlidský úkol. A to je jen třešnička na dortu.

Nejdříve musejí být všichni včas doma. („Nezapomněl jsi na to focení?“… volám kolem poledne manželovi a se sluchátkem kousek od ucha si vyslechnu jeho lehký záchvat nepravidelného kašle. Slabý tik v mém levém oku se přihlásí hned vzápětí). Budou-li všichni doma, musejí být ochotni převléci se do oblečení na focení. („Já jdu takhle“, oznámí mi manžel v maskáčových kraťasech s dírou na zadku, čímž podpoří Samuelův postoj „ty tepláky dobrovolně nesvlíknu, leda na smrtelném loži“ či Davidovo krédo „co bych si bral jiný triko, ušpiní se stejně jako todle“). Uznají-li (všichni!), že je možné / vhodné / nebo dokonce záhodno se převléci, následuje další logický krok – vybrat šesti lidem takové oblečení, které navzájem ladí. A které je čisté (viz bod jedna na mém sebezničujícím seznamu).

Tyto myšlenky mi proudí hlavou, když se unavená vracím v půl páté z šichty. Semafor projedu skoro na červenou, přeci jen spěchám. Přemýšlím, jestli se sama stihnu vysprchovat a převléknout, přemýšlím o make-upu a co jsem na focení měla na sobě loni, abych náhodou nezvolila to samé. V duchu se strojím a češu a taky přemýšlím, jak naprogramovat troubu, aby nám během večera sama upekla, protože fotograf je náš kamarád a po akci povečeří s námi. Tak abych si neuřízla ostudu. Apropos večeře, co všechno připravím? Stihnu nakrájet zeleninu? A co sladká tečka? Měla jsem včera něco upéct….

Plná plánů a obav, jak to celé dopadne, couvám do garáže. Málem přejedu psy a málem se přerazím o pytel s odpadky. Mimoděk si promnu levé oko, začíná mi zase tikat.

Když vstoupím do domu, překročím několik párů bot a tašek, to je ovšem obvyklý kolorit. Ze zahrady slyším manželův hlas: „Maminka přijela!“…. Zaváhám, protože ten hlas zní nezdravě bujaře a nadšeně a mé podvědomí cuká mým levým okem ještě intenzivněji.

Na zahradě najdu návštěvu – manželovy rodiče a vzdálené příbuzné, které člověk vidí rád (zatím jsem tu čest měla asi jen třikrát v životě), a ještě raději, když se předem ohlásí. (Na jejich omluvu budiž řečeno, že se řádně ohlásili, nicméně u jedné k tomu naprosto nevhodné osoby, mně se kupříkladu o jejich dnešní přepadovce nedoneslo nic). Manžel plní roli hostitele (nadává s hosty na politiku), zatímco já nesměle nabízím čaj či kafe (nikdo nic nechce), chystám večeři do trouby, krájím zeleninu a pečivo, připravuji dresinky a zálivku, uklízím kuchyň a obývák a hudrám na nečekaná překvapení. Celá schvácená vlezu do sprchy, abych si umyla vlasy a vyrobila ze sebe osobu o pár let mladší a o pár kil lehčí a trochu veselejší a vůbec lepšího člověka, co na těch drahých fotkách bude vypadat prostě dokonale.

Vylezu ze sprchy. Zkontroluji stav akné, mého věrného přítele, který mne ani ve třiačtyřiceti ještě neopustil. Zrovna když beru do ruky fén, vypadne proud.

Jak vypadám, když vlasy nechám přirozeně uschnout, to nechcete vědět. Ani já vám to nepřeju. Nepřeju to ani svému největšímu nepříteli. Dokonce ani Otovi, tomu klukovi, co mne ztrapnil před celou třídou, když tenkrát ve škole v přírodě komentoval moje prsa. Zoufale běhám s fénem v ruce po kvartýru, kontroluji všechny možné skříňky s pojistkami, využívajíc své brilantní znalosti v oboru slaboproud. Srším nadávkami a nezapomínám nasadit vstřícnou masku usměvavé paní domácí, kdykoliv se při tom sprintu přiblížím na dosah návštěvě, stále řešící politiku – tentokrát potenciální mučedníky, co MOHLI nepodepsat vstup spojeneckých vojsk v osmašedesátém, nicméně PODEPSALI a tím se z nich žádní mučedníci nestali.

Absence elektrického proudu, respektive spíše absence fénu, mne vede k zoufalému činu. Najít mobil a pokusit se celou akci odvolat. Mobil zazvoní přesně v okamžiku, kdy jej beru do ruky. Hlásí se babička, která právě veze řvoucí smečku směr domov. Zatímco s babičkou řeším dopravní situaci, světlo v koupelně se rozsvítí a fén v mé dlani se rozhučí. Levé oko tiká i přes všechny tyto veskrze pozitivní zprávy.

Za pár minut se smečka vřítí do dveří, na hromadu bot v předsíni přidá další a další páry, zanadává, zajásá, zanadává, vzájemně se popere a následně se kupodivu nechá přeřvat informací, že se dnes jdeme fotit. Dokonce si nechá zadat opruzující instrukce (najít si čisté oblečení, cílem jsou džíny a bílá košile) a vzápětí zmizí v útrobách domu. Zřejmě aby uvolnila místo loučící se návštěvě („Promiňte, že jsem se vám nemohla věnovat, měli jste zavolat…. Aha, tak vy jste volali…. No tak to se vám ON musí věnovat, když věděl, že přijedete…. No a co zítra, nechcete se znovu stavit?“…).

Když se děti vracejí z horního patra, jsou k nepoznání. Zuby pravda stále zubním kartáčkem panensky nedotčené, čisté džíny a bílé košile znamenají ovšem posun do vyšších pater společnosti.

Ne nadlouho.

„Můžu si udělat Caro?“ ptá se Samuel a v ruce drží rychlovarnou konvici, jako kdyby snad ten otazník na konci právě vyřčené věty vůbec nevyslovil.

„Udělej si Caro, ale běda ti, jestli si pocákáš košili.“ Zvihám varovný prst, i když má intuice i dosavadní zkušenost tiše vyprávějí něco o tom, že vzduch potřebný k vyřčení této věty byl vynaložen naprosto zbytečně.

„Ty tu máš krev!“ vykřikne náhle Viktorka a ukazuje na Šimonův loket.

Při slově krev se mi opět roztiká oko. „Košile!“ vykřiknu a pokusím se krev zastavit. Je to jen malý škrábanec na lokti a košile má krátké rukávy, neštěstí jsme se tedy snad vyhnuli. Utírám Šimonovi paži a děkuji Bohu, že image chlapce ze škatulky nedošla k úhoně, než mne opět bystrá dcerka vyvede z omylu: „Teda, ty máš krvavý celý záda!“ … Odkud se krev na Šimonových zádech vzala, to v naší rodině nikdo neřeší. U nás totiž nikdo nic neřeší. Jen já jsem ten, kdo řeší tu debilní bílou košili, co si kluk měl vzít na focení a co si teď asi nevezme, páč má celý záda od krve a za deset minut musíme vyrazit.

První tři minuty strávíme diskusí na téma „je nutné prát zakrvácená záda košile, když existuje reálný předpoklad, že focení proběhne pouze zepředu a „vespod fuj“ nikdo nikdy neuvidí?“ (možná to babičky na pozérských rodinných fotkách nezaregistrují, já to ovšem hodlám napsat na svůj právě vzkříšený blog, takže sypej do koupelny a já ti ty záda vymydlím, zuří kreativní matka v zápalu tvůrčí inspirace a strhává z chlapce košili, aniž by on ke své původní a logické otázce mohl cokoliv nápaditého dodat).

Minutu se mořím s košilí nad dřezem a zbylých šest minut strávím fénováním zad košile, která právě prošla tryskopracím procesem a nahatý Šimon si během hledání náplasti na loket vyslechne pár dobře mířených poznámek od sarkastického otce na téma „měl bys víc sportovat“ a „pupík se ti topí v tuku“.

Vyrazíme. Na místě činu máme být za pár minut, naštěstí to není daleko.

Když vystupujeme z auta, kritickým zrakem hodnotím účastníky akce. Manžel se navlékl do bílé košile a je ochoten absolvovat cokoliv. V zájmu rodinného štěstí (manželky, co další focení naplánuje až na léto příštího roku). David je naštvaný, což je jeho standardní názor na život a naši rodinu. „Usmívej se, nebo ti nasekám!“ (super úvod hodinky focení ve volné přírodě, právě pronesená věta jistě vykouzlí na chlapečkově tváři rozzářený úsměv). Viktorka je v pořádku, sláva sláva. Na Šimonovi trochu plandá mokrá košile, loket má přelepený náplastí. Ovšem krvavé skvrny jsou naštěstí pryč.

A Samuel si dal před odjezdem Caro.

„No a co?!“

Nezklamal.

Dva obrovské fleky na jedné straně košile, jeden flek na té druhé. Otisky hnědých prstů na riflích. Samuelovy nečištěné zuby (kontrastující s bílou košilí) jsou nic proti sytě hnědým mapám na břiše, které neskryje ani ten největší fotbalový míč, který jsme s sebou vzali jako rekvizitu.

Inu, dnes otestujeme fotografa.

Jakou má trpělivost se šestičlennou rodinkou, jak umí přirozeně zachytit náladu, jak matce rodu dokáže ubrat kila.

No a taky, a to především, jak umí retušovat. Mokrou košili, co se přes fénovací snahy lepí Šimonovi na tělo, nebo tmavě hnědé fleky na Samuelově outfitu. Davidův vražedný výraz a maminčino levé oko.

Snažili jsme se, co to dalo. Trouba peče. Když už nic jiného, večeři snad nic neohrozí.

Zase za rok.

Jestli přežijem.