Pachatele níže popsaných kriminálních činů nemohu jmenovat. Z okolností vyplyne, že se jedná o jedno z našich dětí, ale pamětliva důrazného poučení o základech internetové gramotnosti přisoudím zločinci milosrdnou přezdívku Saša.
Takže můžete hádat, vy, kteří naši rodinu znáte a víte, že události níže popsané mohl z naší rodiny spáchat kdokoliv včetně holky, dvou psů a jedné ne zcela vypočitatelné kočky.
Saša bylo vždycky uřvané a otravné dítě, jedné věci jsme však byli ušetřeni. A to takového toho zvědavého otvírání šuplíků, mačkání tlačítek, strkání čumáku kam se nemělo. Vždycky jsme říkali, na to, jak je to dítě uplakané a neustále vyžaduje pozornost, aspoň že tak.
Čas ovšem ukázal, že co jsme považovali za dar shůry a spořádanost dítěte, bylo pouze dlouhé vedení. Vše začalo zhruba v Sašových čtyřech letech, kdy se ke mně v koupelně naklonil a zastřeným hlasem mi pošeptal: „mami, mě pálí v krku.“ Okamžitě mne zahalil oblak nezaměnitelného pachu Tea Tree, nejsilnějšího přírodního antiseptika. Takové té věci, co si s největším sebezapřením nalijete do rány a pak skáčete a tancujete se slzami v očích a všichni v okruhu jeden a půl kilometru od vás si zacpávají nosy a nechápavě kroutí hlavami. Saša provedl ochutnávku přímo z lahve.
Nastaly roky nepředvídaných událostí. Hlava napatlaná aviváží. Vystříkaný parfém doprostřed místnosti. Pomalované zdi (to už pachatel skoro chodil do školy). Rozstříhané tričko, které jsme za patnáct euro koupili před půl rokem v Lisabonu.
V prosinci jednoho nejmenovaného roku začalo jít do tuhého.
Vlezeme si s manželem v neděli po obědě do postele, abychom dospali únavu pracovního týdne, děti jsou venku s pokynem nebýt tam dlouho. Chvilku na zahradě bobují, ovčák Máša je chytá při jízdě za kapuci, což jim samozřejmě začne lézt na nervy a rozhodnou se jít domů. Spořádaně rozvěsí oblečení kolem kamen. Včetně Saši, který v té době chodí už do školy.
Manžel nemá v celou akci důvěru a tak se jich ptá, jestli vše zvládli. Ano, ano, zvládli, vše okay. „I ty, Sašo?“ … (známe své pappenheimské). „Jo, všechno dobrý, boty jsem dal na kamna.“ Oči jak pumlíče, člověk by mu dal pětikorunu.
Za dvacet minut nás vzbudí kouř.
Na věšáku v předsíni hoří Sašova bunda.
Hoří a pomalu od ní chytají ostatní svršky, psi začínají kňučet a celý dům se halí do dýmu.
Saša si přehodil bundu přes kamna a když chytla, statečně ji odnesl do předsíně v naději, že ji nikdo nenajde a že si hořící bundy nikdo nevšimne.
Následuje výtka a dlouhý proslov plný otázek, zuřivého kývání, slziček a klepající se dětské bradičky.
Výsledkem je ujištění, že se nic takového nebude opakovat, objetí a ubezpečení, že jsme všichni šťastní, že se vlastně nic nestalo, a že se máme navzájem rádi, i když někteří z nás mají „takové“ nápady.
Až do 25.02.2018, kdy se situace opakuje.
Maminka s tatínkem si užívají zasloužený nedělní polední klid, když v tom strčí do ložnice hlavu jedno z dětí a utrousí polohlasem: „Není tu nějak nakouřeno?“ …
Otec vyskočí z postele a prodírá se kouřem k ohnisku. Zdá se, že je někde v kuchyni, nalézt jej není však tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Otec napouští preventivně vodu do kýble, tiskne si kapesník k nosu a rozhlíží se mžourajícím zrakem po kuchyni. Jako by kouř vycházel zpoza linky. Myčka? Sporák? Krbová kamna ze sousedícího obýváku? Hoří snad někde ve zdi? Volat hasiče? Sousedy? Odpojit elektřinu než dojde ke zkratu?
Najednou ze zadní strany linky vyšlehne oheň. Otec otevře zásuvku pod dřezem a plamen mu ožehne obočí. Hoří odpadkový koš. Dřez je ze spodní strany ohořelý, stejně tak dvířka zásuvky a plast z koše ukapává na linoleum. Otec zachová duchapřítomnost a odkapávající plastový koš vyhodí oknem na terasu, přičemž jeho zbytek elegantně rozmázne po zdi. Kousky plastu, ohořelé konzervy a jiné odpadky jsou všude, a všechny mají jednotnou černou barvu.
Zavoláme děti a necháme si od otce – hrdiny vše vyprávět. Několikrát. Pak dojde k vyšetřování.
V podezření je jiné dítě, které rozdělávalo oheň po příchodu domů. Dušuje se, že nic takového neudělalo. Pak se „pro pořádek“ zeptáme Saši. Vykulí oči, zatne rty a mlčí. Otec opakuje jméno. „Sašo?!“…
Oči se mu zalijí slzami a bradička roztřese. (Přiznávám, je tak mega roztomilý, že mám co dělat, abych v sobě potlačila smích). Je statečný, přizná se jak to vše bylo. Otevřel kamna a ven vypadly uhlíky. Nametl je na lopatku a hodil do koše, plného papírových ubrousků a kapesníků. Za chvilku si všiml kouře, takže jeho přirozená reakce byla zavřít zásuvku a jít si nahoru hrát. A když byl ze zločinu obviněn bratr, statečně mlčet.
Následuje proslov. A druhý. Ujištění, že se nic takového nebude opakovat. Objetí a ubezpečení, že jsme všichni šťastní, že se vlastně nic nestalo a že se máme navzájem rádi, i když někteří z nás mají TAKOVÉ nápady.
A kupujeme minimax.
A zvyšujeme pojistku na dům.
A modlíme se, abychom dětství našich dětí přežili.
Protože nás těch let čeká ještě dost.
