Jako by to bylo dnes. Čtyři malé zlobivé uzlíčky a já, snažící se o Vánocích o nějaké to kilo dolů. Na plotně řízky a klobása a v ledničce bramborový salát, u babičky cukroví a kapr.
A nikoho nezajímá, co já jsem si přála pod stromeček: fotomodelkovskou postavu, nic víc.
Tento příspěvek jsem napsala do svého dávného blogu před pár lety. Odhaduji rok 2011.
Už nejsem tak rozežraná, zato jsem starší.
Výsledek je tudíž celkem stále stejný.
O svátcích zhubnem!
Můj čas vánoční, dle mého rozhodnutí ze začátku prosince, bude čas hubnutí. Na začátku prosince jsem se totiž dopustila té neuváženosti, že jsem rozjařeně vstoupila na váhu a zjistila, že svět vlastně není tak úplně veselý, růžový a maminkám čtyř dětí nakloněný, ba naopak – že mu do dokonalosti ještě hodně chybí, a to jmenovitě asi tak deset kilo (dolů, ne nahoru, dejte pokoj!). Takže jsem si naplánovala následující: manžel bude mít dovolenou, jistě mu tedy nebude vadit, když budu odpoledne jezdit cvičit. Samozřejmě, kromě Štědrého dne a povinných návštěv u příbuzných každý den! A protože bude manžel doma, já budu mít víc času na to, abych se starala o svou správnou, vyváženou stravu, bohatou na zeleninu a jiné bohulibé ingredience. Kila půjdou dolů samy. Budu si dělat saláty, vařit polívky a přípravě dietních pokrmů věnuji zvláštní pozornost, jejíž plody se skromným úsměvem sesbírám hned v prvních lednových dnech.
První den, co je manžel doma, připravuji jídlo pro něj a pro děti (za huronského řevu nadšených ratolestí, že je otec doma). Upocená, upachtěná v zakouřené kuchyni tahám z trouby koláč, krájím ho a pochopitelně užírám okraje, olizuju zbytek těsta z mísy, zobu vánoční cukroví a zapíjím to nedopitým kefírem po dětech. Cvičení nevyšlo, je mi těžko, budu to muset trošku strávit. No co, svátky jsou dlouhé, to ještě všechno doženu.
V pátek snídám černý mokrý chleba s nízkotučným sýrem, no žádnej šlágr, ale co bych neudělala pro pružné, štíhlé tělo, které na mne za obzorem Vánoc nevyhnutelně čeká. Kolem mísy s cukrovím chodím nevšímavě (do zhruba 11:30, kdy se na ni hladově vrhnu a sežeru její obsah komplet, přičemž doufám, že si toho nevšimly děti, protože by také chtěly a já se rozhodně nepodělím!). Následuje vydatný oběd (rajská s knedlíkem, no co, to jsou v podstatě rajčata a….. a obilí? Sama tomu nevěřím, ale fakt, snažím se). Dojem ze dne se snažím napravit zeleninovým salátem. Jsem šikovná. Dala jsem si jen salát. Takže nevadí, když si zobnu ještě kousek cukrovíčka, když jdu kolem linky, ne?
Dobrá tedy, přehodnocuji plány. Cílem letošních Vánoc bude – neztloustnout. Udržet si současnou váhu, jo.
Sobota – návštěva přátel, šnečky z listového těsta, buchta s pudingem (kolik zbytečků zůstalo na plechu, to do myčky nemůže!). Večer portské (víno přece, to je skoro jako ovoce, no ne? Cože? Tolik cukru? To máte určitě špatné informace, to jste si spletli s vaječňákem).
OK, flexibilita je ctností mnohanásobných matek. Možná trošku přiberu, ale ne moc. Jen kilčo nebo dvě, to je o Vánocích normální, ne?
Neděle. Sváteční atmosféra. A kromě ní - nákup v Lidlu (jehož neodmyslitelnou součástí je „mlska za volant“, odměna za přestálé trauma se čtyřmi dětmi v obchodě. To se nepočítá, to je v podstatě zdravotní záležitost). Odpoledne doma. Za oknem sníh, doma teploučko, to si říká o dobrůtku a čajík se spoustou medu…. Už i sám manžel se ptá, kdy že tedy půjdu cvičit. „Zítra“, sunu si do pusy další kousek cukrovíčka od babičky. Pondělí, to je den na začátek diety jako dělaný, no ne?
Pondělí. Upekla jsem hrudky z ovesných vloček (ovesné vločky, cukr, mouka, ořechy, jedno celé máslo). Jsou v podstatě dietní, jsou tam totiž ty vločky, to doporučuje každý dietolog. Dělala jsem je dost velké, nemám tolik plechů ani trpělivosti, a k snídani jsem jich zvládla asi sedm, jo já jsem prostě holka šikovná, nejsem líná se pořádně nacpat. Oběd dojím po dětech, přeci tu pizzu nevyhodím! Celé odpoledne zvládnu nejíst – trávím pizzu a brání mi výčitky svědomí. Večer jdu cvičit. Potím se na spinningovém kole a přísahám, že se sladkého už nikdy nedotknu. Přijdu domů, spůcnu tři vločkové hrudky, zapiju skleničkou portského a stanovuji nový cíl: Neztloustnout víc, než kolik jsem kdy nejvíc vážila.
Moje hlavní obava je, že „kolik jsem kdy nejvíc vážila“ zas není cifra o tolik jiná, než kolik vážím teď, takže to moc rezerva není. Tak navrhuji: tu placatou věc, co tam naskakujou ty strašidelný číslíčka, asi někomu věnuju, a ani nemusejí být Vánoce. Zájemci?
