„Tlustoprdko!“ „Buřte!“ Píše se rok osmdesát osm. Je mi třináct a začínám na sobě bolestně pociťovat účinky babiččiny vydatné kuchyně.
Při pohledu do zrcadla mě to někde vevnitř zoufale zabolí. Každý tělák, plavání či prosté klábosení s kamarádkami před školou na zábradlí je pro mne utrpením, protože jsem jiná. Protože jsem tlustá.
A tak vytahuji ze skříně boty prestiže a vyrážím na svůj první kilometr. Tlustá, zpocená, po několika metrech nemůžu popadnout dech a prestiže mne neskutečně dřou. O běhání nevím nic a tak to ženu, co to dá. Přes píchání v boku, přes zběsilý tep, přes odřené paty. Jsem odhodlaná vydržet, ale jak dny plynou, běh se pomalu stává mou noční můrou. Nevidím žádné pokroky. Pořád se vracím rudá a s píchajícím bokem. A jsem pořád tlustá.
„Maminko, tolik se mi stýská!“
„Co mě to jen napadlo, jezdit sem?“ „Jak to jen přežiju?“
Devadesátý třetí. Jako jedna z prvních holek jsem sebrala odvahu a vypravila se do Anglie. Jako Au-pair. Chudá holka z východu si plní svůj sen. V kapse pár liber, na zpáteční letenku by to nevystačilo ani náhodou. A tak jsem tady. Na malém anglickém městě, kde je vrcholem společenského života němé setkání se sousedem nad dopisní schránkou, kam vhazuji svůj zoufalý dvanáctistránkový dopis mamince.
Když v noci malý předměstský domek usne a venku zuří zběsilá bouře, blesky křižují oblohu. A já ze skříně vytahuji triko a legíny a plížím se do deště. Běžím a do běhu dávám všechno. Všechny emoce, zoufalství, touhu, vztek, pocit osamění a svůj strach. Dech mi dojde hned za první zatáčkou, ale běžím dál. Pak mne má zuřivost a bezmoc zlomí v pase. Křičím do noci, v očích cítím horké slzy a obličej vystavuji bičování deště. Jeden z nejsilnějších okamžiků mého života.
„Mamí a proč Samík může, a já ne?“
„Mamí von mi to sebral!“
„Mamí! Mamí! Mamí!!!!!.....“
Rok dva tisíce deset. Čtyřletý prcek se právě snaží svého tříletého bratra trefit hasičským autem mezi oči. Všude se válejí kostičky lega, knížky, nedopité lahvičky, plyšáci, polštáře a nádobí, a mezi tím čtyři malé děti, z nichž tři křičí a jedno se pokouší zabít bratra autem. Čtvrté dítě právě ochutnává hlínu z kytky a já mám akorát tak dost. Ujišťuji se, že je manžel přítomen, beru klíče a vyrážím ven. Uniknout, uprchnout, zapomenout. Vyčistit si hlavu a vyčerpat tělo.
Už to není výjimka. Už leccos uběhnu. Mám výdrž, vím jak dýchat, miluji ten stabilní rytmus, ten dupot, co mi dovolí zapomenout na ten chaos, který jsem nechala za sebou. Nemám styl a nemám image, začínám to ale milovat. Domů, do toho zmatku, přiběhnu usměvavá a nabitá.
„Jé kde vězíš?“
„Pojď už!“
Rok dva tisíce čtrnáct. Kamarádka, stepující před domem už je trochu nervozní a netuší, že důvodem mého váhání není neschopnost vystartovat včas, ale rozpaky nad její dokonalostí. Pružná lýtka, obalená leginami s vyzývavými třemi pruhy, sladěné botky i hodinky tepovky, lehký makeup a v ruce mobil s aplikací SportsTracker či Endomondo či jak se ta věc kýho výra jmenuje. No a když vyběhnem, tak vedle ní já. Matka, co na ty čtyři děti vypadá, ba možná na víc. Vytahané tepláky, a přes mou domnělou fyzičku přeci jen rudý obličej a naprostý nedostatek potřeby sdílet výsledek svého běhu s kamarády na Facebooku. Já vlastně na Facebooku nemám ani jednoho kamaráda, co by ho výsledky mého běhu nějak výrazně zajímaly. Kamarádka nadšeně vypráví o pražském půlmaratonu a mne při představě těch všech pražských třípruhů obcházejí mrákoty.
„......!!!“
„...! ...!“
Dva tisíce šestnáct. Trvalo to. Ale už tu není žádný imperativ, podnět, žádná přímá řeč. Snaha zhubnout, potřeba vybít svou agresivitu a vztek, móda ani touha utéct od reality. Jen běh. Jen ten čas, být sama se sebou. Cítit, jak mi po zádech stéká pot, jak vyřízená jsem, i když vlastně ani nejsem zadýchaná. A zadostiučinění, když zvládnu novou výzvu, novou trať, novou vzdálenost. Když se v závěru vybičuju, doběhnu „k té větvi“ a pak mám na pár sekund pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Pohled na cestu, která se přede mnou klikatí ve stínu stromů a v ten prchavý okamžik představuje mou jedinou výzvu, můj jediný problém, tu jedinou věc, na kterou se teď soustředím.
Pořád jsem to já. Ta tlustá holka, co ji dřely prestiže a dech jí došel za první borovicí. Ta zoufalá ošklivka z Východu, co tenkrát v Anglii řešila zuřivým úprkem svou frustraci. Ta uřícená mamina, která utíkala a utíkala, jen aby nemusela slyšet hlas svých věčně nespokojených dětí. Ta, co se pokusila běhat, protože je to v módě.
Jen dnes je život tak, jak má být.
A tak vlastně tenhle příspěvek možná není tak o běhu, jako o životě a o zrání. Protože ani třináct, ani osmnáct, a dokonce ani pětatřicet nebylo to pravé. Nebyl to pro mne stav, kdy je člověk schopen být sám se sebou. Oprostit se od nereálných očekávání, nebýt zmítán touhou, vášní a emocemi, které jsou na jednu stranu romantické, ale ve výsledku bolí a nikam nevedou.
Prostě jen běžet.
