Paradoxy participace mládeže - Údajně nejde o politiku!

Co je to Participace mládeže? Těžko říct. Dlouho jsem si myslel, že chápu význam slova participace i účel tohoto mezinárodního projektu, ale čím více se dostávám do hloubky celé věci, přestávám se orientovat i přesto, že bych se orientoval rád. Zpočátku to vypadalo zajímavě, ale co si máte myslet o "rádoby apolitických strukturách", které vás ve dveřích vítají se slovy o "zfalšovaných volbách, korupci a záměrném poškozování cti"? Nemluvě o tom, že se v těchto strukturách angažují především "děti" od 12 do 18 let. Můj pohled na věc je jasný. O apolitiku nikdy nešlo a kdo ví, jaký je vlastně pravý účel tzv. "dětských parlamentů".

Jako jeden z paradoxů považuji už jen to, že se něčím takovým vůbec zabývám. A proč? Protože bych jako člen jednoho ze "studentských parlamentů" měl jeho zájmy a ideje především hájit. Tak se samozřejmě i děje. Otázkou však je, jestli lze realizovat plány těchto studentských aparátů bez přímého kontaktu s politickými orgány.

Všechno začalo v listopadu 2010, kdy jsem na studentské radě našeho gymnázia vznesl návrh pro založení vlastního "městského studentského parlamentu", jehož účelem by podle projektu Participace bylo : zdokonalit komunikační schopnosti dětí a mládeže, učit děti zodpovědnosti za svá rozhodnutí, prohlubovat jejich právní vědomí a dát prostor pro diskusi s dospělými lidmi. Abychom jen netlumočili základní principy, pochopitelně jsme si účel našeho "parlamentu" přizpůsobili prostředí a okolnostem, ve kterých se pohybujeme. Myslím, že není nutné vypisovat dlouhý seznam našich činností. Daleko důležitější je, že se nám "parlament" po čtyřech měsících podařilo založit a v současné době pod statusem Studentský Parlament Města Bílovce (SPMB) naplno fungujeme. Jistě. Zní to hrozně moc idylicky. Ale tady idylka končí. Mladí, ambiciózní lidé s touhou udělat něco dobrého pro své okolí najednou zabředávají do vod ryze politických.

Nejdříve musí sepsat tzv. "Stanovy", jakožto soubor pravidel, od kterých se celá činnost parlamentu bude odvíjet. Strávili jsme jejich tvorbou několik hodin, které s odstupem času beru jako ztrátu času. Samozřejmě je vždycky dobré mít nějaká pravidla, ale zkuste se vcítit do pozice dvanáctiletého dítěte, které si má místo ježdění na kole hrát na eurobyrokrata tvořícího často zbytečné zákony. Nejen že tomu vůbec nerozumí, ale navíc je to nudí a odrazuje od jakékoliv další práce. Ještě jsme ani nezačali a už ztrácíme vlastní lidi. A neztrácímě jich málo. Pozor! Přicházejí volby! Asi není náhoda, že se jich z 33 členů zúčastnilo pouze 16 (tedy alespoň v našem "parlamentu"). Nic jsme zatím nedokázali. Nemáme žádné ohodnocení ani vykonanou práci. Jen pořád schůzujeme a hrajeme si na velké a slavné politiky. Učitelé a profesoři k nám zaujímají skeptikcý přístup a přestávají nám věřit. Jsme nazýváni nově vznikající skupinou "tlučhubů". Stýkáme se s výše či méně významnými politiky a dokonce nám tak i říkají. "Mladí politici". Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby v naší zemi nebylo slovo politik spojováno s korupcí a nedůvěrou. Je smutné, že máme jednu stranu našeho renomé natřenou na černo ještě dříve, než jsme začali, a to jen díky ryze politické struktuře celého rádoby apolitického systému. Je to sice zvrácené, ale podle nejvyšších struktur projektu Participace se kdykoliv, když se bavíme o volbách, parlamentech, komisích, radách, stanovách, valných shromážděních, zasedáních, falšování voleb atd., vlastně pohybujeme v apolitické sféře a jen těžko se s tímto dá něco dělat, když se mnozí v této "hře na politiky" přímo vyžívají. Opět bych nic nenamítal, kdyby součástí hry na "vrcholnou politiku" nebyly i její temné stránky, tedy podvody, již zmíněné falšování voleb a arogantní a nekolegiální chování mnoha účastníků projektu.

Každý člověk by ve svém životě měl doufat v nejlepší, ale čekat nejhorší. Proto doufám, že si v rámci projektu Participace konečně přestaneme hrát na "dokonalé politiky" a budeme se především věnovat realizaci ušlechtilých myšlenek, které byly řečeny v úvodu. Na druhou stranu ale čekám, že to vůbec nebude jednoduché a daleko více než titul efektivně pracujících orgánů dostaneme cejch bezmyšlenkovitě tlachajících lidí, kteří si krátí čas hrou na vrcholnou politiku. Nikomu neberu tuto touhu, ale nebudu ji ani podporovat. Jestli je ta hra populární u jiných, u mě ne. Poměr činů a slov musí být vždy 2:1, jinak řečeno, činy musí převažovat nad slovy a já tuto ideu budu za každou cenu hájit narozdíl od "politického fotbalu", který je bohužel více a více populární.