Slibujeme nesplnitelné, ale hlavně to voličům neříkejte

Vždy před volbami si kladu otázku, zdali si politici vůbec uvědomují, že sliby, které lidem v předovlebních kampaních dávají, často splnit nelze a je to z jejich strany účelová lež, a nebo jsou sami tak omezení a věří, že jsou tyto sliby schopni naplnit. V tomto období, kdy se politické strany snaží udělat dojem na co největší množství lidí, je dle mého názoru také nejvíce deklasován nápis na prezidentské standartě "Pravda vítězí". Proč? Prezident Edvard Beneš kdysi řekl, že lidé o pravdu ve skutečnosti vůbec nestojí. Naopak, chtějí žít v iluzi a nejvíce budou adorovat toho, kdo se jim o zachování jejich iluzí postará.

Ve volbách je to podobné. Nevyhrává ten, kdo říká pravdu, nýbrž ten, kdo umí zajistit tu nejlepší iluzi růžové budoucnosti. Jinými slovy ten, kdo umí nejlépe lhát. Velmi jasné je to z dlouhodobého úspěchu politických stran, které nám růžovou budoucnost a lepší zítřky jen tak bezostyšně slibují bez ohledu na to, jestli je realizace těchto slibů vůbec možná. Kdybychom nebyli vidinou růžové budoucnosti unešeni, dali si dohromady fakta a vzali rozum do hrsti, zjistili bychom, že většina oněch slibů, kterými nás před volbami politici krmí, je prakticky nesplnitelných.

Nejvíce patrné je to z hesel na billboardech. Jen minimum z nich nastiňuje nějaký konkretní plán. Spíš se jedná o provolání obecných líbivých hesel, které jsou pro nás voliče takovým malým "Čekáním na Godota". Lidovci nám sdělují, že "věří", sociální demokraté prý zase "prosadí fungující stát", pánové z ODS prý "vědí, jak na to", v TOPce je všeho "víc, než si myslíme", komunisté radí, ať "volíme změnu" a v ANO prý "zamakají". To všechno by znělo moc krásně, kdybych si pod tím vším uměl představit nějakou jednu konkrétní věc, akt, nebo posun k lepšímu, ke kterému dojde - ten si ale představit nedokážu a jelikož je to nepředstavitelné, je to rovněž nerealizovatelné.

V dalším případě se kandidáti snaží získat sympatie svými rádoby ctnostmi. Vybral jsem náhodně jedno volební heslo, které mě zvlášť upoutalo. Kandidát Chodura z ostravského politického uskupení Toryové říká, "že si v Senátu nehodlá válet šunky". Když pominu, že je kandidát původním povoláním řezník, a heslo tím pádem vyznívá docela vtipně, je takové sdělení pro občany zcela zbytečné. Vyznivá to totiž úplně stejně, jakoby se učitel matematiky ucházející se o místo holedbal tím, že umí počítat. Jinými slovy, jako ctnost či výhoda je prezentováno to, co je, nebo by mělo, být samozřejmostí.

Jako vrchol pokrytectví mnohých kandidátů pak považuji naprostou absenci mezinárodních témat v jejich předvolebních kampaních. A nyní nemuvím o kandidátech do obecních zastupitelstev, kde mezinárodní problémy, věřím, nejsou tak aktuální. Mám na mysli kandidáty do Senátu. Například krizi na Ukrajině a dopad ekonomických sankcí na ČR jsem zatím neviděl zmínit žádného kandidáta. Všichni dávají přednost obecným a stokrát probíraným tématům zvýšení mezd, sociálních dávek, zrušení poplatků u lékaře a boje s korupcí, neboť na tato témata, zdá se, slyší občan daleko více, než na to, jestli jsme nebo nejsme připraveni čelit Ruské agresi, která se nás může dotknout úplně stejně, jako se nyní dotýká Ukrajiny. Opět je to svým způsobem případ růžových brýlí, které nám politici tak rádi nasazují a které my, bohužel, tak rádi nosíme místo toho, abychom se zajímali, jak se věci doopravdy mají.

Kladu proto sám sobě otázku, zdali je ve společnosti, kde lidé dávají přednost iluzím před pravdou, vůbec možné s upřímností a čestností volby vyhrát. Myslím, že není. Musím tak dát za pravdu slovům prezidenta Beneše -  o pravdu tady stojí jen málokdo. Chceme žít ve sladké nevědomosti se slepou vírou, že všechno dobře dopadne a že sliby lepší budoucnosti, které nám byly dány, se jednoho krásného dne prostě naplní. Na touze po lepší budoucnosti není samo o sobě nic špatného. Špatné ale je čekat, že nám ten lepší život zajistí někdo jiný a ještě se vůbec nezajímat o to, jakými prostředky to dokáže a jestli to je, vzhledem k mnoha dalším okolnostem, vůbec v jeho moci.

Z toho vyplývá, že není možné dělat politiku jen napůl. Není možné říkat lidem A a neříct jim B. Je třaba, aby se politici naučili lidem pravdu říkat a zároveň, abychom se my naučili pravdu přijímat. Ani jednoho nejsme zatím schopni. Dokud se těmto věcem obě strany nenaučí, nebudou volby nic jiného, než předhánění se v tom, kdo vytvoří lepší iluzi a kdo v tu iluzi nejvíce uvěří.