Nemálo lidí si myslí, že ve vězení odsouzení málo trpí, je tomu opravdu tak?

Je možné se setkat s názorem, že lidé ve vězení mají "až moc hezké podmínky", že by měli více trpět. Je tomu skutečně tak? 

Lidé si mnohdy myslí, že by odsouzení měli trpět.

Jistě nechci ubírat individuální kompetenci každého člověka a jeho schopnost se individuálně a odpovědně rozhodovat - připomeňme jen slavné Milgramovy experimenty, kdy zkoumal, jak lidé rozhodují o trestu pro ty, které "učí" a jim se to "nedaří", přičemž v originálním experimentu 63% osob dávalo pokusným osobám šoky 450 Voltů - když víme, že dávka, která zabíjí, je dávka v síti, tedy 220 Voltů. V experimentu pochopitelně nikdo nezemřel, výkřiky bezmoci a bolesti byly "nahrané" výzkumným týmem.

Pojďme se podívat, že lidé ve vězení nemají příjemný mama-hotel, ale opravdu tvrdou dřinu, v nichž demiurgové a tvůrci naší společnosti doufají, že se tito lidé napraví.

- Omezení osobní svobody a kolektivní strukturace času - představte si, že nemůžete vstávat, kdy chcete, nemůžete trávit čas, jak chcete. Myslím, že i když my také "musíme" chodit do práce a "musíme" se starat o děti -především jsme si tuto možnost vybrali mezi mnoha či několika jinými.

- Omezení pohybu. Už jen tento trest je domnívám se velmi tvrdý. Nemožnost jít, kam chcete, nemožnost vrátit se, kdy chcete... se s přibývajícím časem stává horší a horší a těžším a těžším trestem.

- Omezení v jídle - možná se vám na první pohled zdá, že je skvělé, dostávat nutričně vyvážené porce schválené kvalifikovaným zdravotníkem. Ale každý, kdo byl někdy v zahraničí nebo dlouho v nemocnici nebo má blízkou osobu v ústavním zařízení typu domov pro seniory. Prostě "dát si to, na co máme chuť" je opravdu jedna z podmínek důstojné a trošku svobodné existence. Vzpomínám na jazykový pobyt v Británii v 90tých letech, kdy moje spolubydlící Španělka plakala po (čerstvém) jídle a trochu kvalitním pečivu a jak mě prosila, abych s lepší angličtinou vykomunikovala změnu. Jenže já byla tele z právě otevřené východní Evropy a styděla bych se říct i kalíšek vody, natož žádat o změnu v kvalitě pečiva na snídani, kterou jsme si předem předplatily. 

- Omezení ve volbě oblečení - přijde vám to banální, ale myslím, že i sebestarší a sebetrénovanější člověk je šťastný, když si může obléci něco nového. Zkuste stále chodit v jednotné barvě tepláků s ostatními ve vaší ubikaci - bez možnosti si po 8 hodinách školy nebo práce vzít doma něco odlišného.

- Omezení ve volbě trávení volného času

- Omezení ve volbě lidí, s nimiž trávím čas

A já si teď představuji, že odsouzení žijí před odsouzením a před spácháním zločinu v úplně jiném prostředí než my a jsou třeba ze svého pohledu spíš malé rybky, na které nedopadla ruka spravedlnosti, ale spíš ruka náhody.

A kladu si otázku - jestli opravdu jako společnost a naše instituce pomáháme těmto lidem k nápravě?

Literatura:

Machovcová, K. (2019). Milgramův experiment: poslušnost, či neposlušnost?  https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/22171/milgramuv-experiment-poslusnost-ci-neposlusnost-.html