Přemýšlíme o standardech společnosti a našeho způsobu života. Napadlo vás, že mnoho lidí, kteří pobírají invalidní důchod, nebyli nikdy u moře? Jak se cítíme, když tuto informaci slyšíme?
Pro mnoho z nás pracujících lidí je běžným způsobem letní nebo zimní dovolené - cesta k moři.
Víte, že pobiratelé invalidního důchodu na dovolenou obecně a zahraniční dovolenou, třeba u moře – vůbec nedosáhnou?
Dovedete si to představit, že byste do svých 40 nebo 50 let nebyli nikdy na dovolené na nějaké horské chatě, někde u rybníka nebo dokonce někde na horách v zahraničí nebo i na docela levné dovolené u moře, někde v zahraničí?
Takto se cítím, když si povídám se svými známými a přáteli, kteří mají tu smůlu, že pobírají invalidní důchod a z něho už dalších třeba 15 000 Kč na týdenní dovolenou neušetří.
Moc bych si přála, kdybychom jako společnost umožnili i našim méně šťastným spoluobčanům, kteří nemohou pracovat a mají fyzické a /nebo tělesné postižení, aby si mohli dovolit třeba 14 dní nebo 3 týdny dovolené ročně a projet se na velbloudovi, zadovádět a zaplavat si ve vlnách moře, letět letadlem nebo jet na nějaký fakultativní výlet v dané mořské destinaci.
Já osobně bych se cítila lépe a nestyděla bych se u moře, že žiju vlastně nezaslouženě jakýmsi kvazi-šlechtickým způsobem života, zatímco jiní, a to zdravotně hendikepovaní, na takovou dovolenou nemají.
A to nemluvím o tom, že bych nám všem lidem na světě přála podobný příjem,a bych se nemusela stydět, že jsem nezaslouženě bohatší než oni – protože já nedělám nic jiného, než že pracuji... Nijak jsem se nezasloužila za změnu společenského systému, za narovnání křivd a nespravedlností...
To by korespondovalo mimochodem s tzv. reformním paradigmatem v sociální práci, který se zaměřuje na změnu společnosti – vedle tzv. poradenského paradigmatu, který se zaměřuje na zprostředkování informací a vedle třetího terapeutického paradigmatu v sociální práci, který se zaměřuje na rozvoj osobnosti klienta sociální služby)
A to je právě chyba. A o tom v jiné poznámce...
