Dobrovolnictví v Keni, I. část

S českou vysílající organizací INEX-SDA jsem vyrazila jako dobrovolník do Keni, do horského městečka poblíž Viktoriina jezera, kde jsme pomáhali v tamním komunitním centru.

S českou vysílající dobrovolnickou organizací INEX-SDA a jejich partnerskou organizací CIVC Kenya, jsem se vypravila jako dobrovolník na workcamp do Keni, do horského městečka poblíž Viktoriina jezera.

230 kilometrů jsme urazili po typických polorozpadlých silnicích za cca 7 hodin a mohli jsme se pomalu připravit na odlišný život od hlavního města Keni, Nairobi.

Vesnický život v nadmořské výšce 1700 metrů, v místech, kam se nedá dostat automobilem, kde lidé k silnici mají cca 500 metrů do vcelku prudkého kamenitého kopce, se odvíjí standardním klidným způsobem ohraničeným kokrháním kohouta a kdákáním slepic nebo bučením tamních zdravých kraviček.

Přijeli jsme čtyři dobrovolníci z Hongongu, Francie, Španělska a České republiky, po týdnu se připojili dva Dánové, tedy otec s dcerou z Dánska. Byli jsme ubytováni v komunitním domečku, který přináležel k místní jednotřídce pro 3 – 7 leté děti (kterých bylo 70 na dvě paní učitelky). Jak jsme se dozvěděli asi po týdnu, když jsme se divili, kam děti v pátek v 16.00 nesou plastové židličky, na kterých celý týden seděly – škola slouží v neděli jako kostel k bohoslužbě.

Naše uvítání bylo velmi vřelé a hned jsme se pustili do práce, tedy nošení vody z říčky vzdálené asi 500 metrů, protože v domě byla sice elektřina, voda již ale ne. Následně jsme se věnovali přípravě jídla pro nás a pro 70 dětí, někteří se koncentrovali na pomoc paním učitelkám při výuce dětí v angličtině, další na pomoc s nošením dřeva z lesa, pomoc s bouráním domu a lehké práci na poli.

Místní paní učitelky pracují jako dobrovolnice zdarma, stejně tak jako paní, která chodila připravovat oběd pro 70 dětí. Údajně když pan ředitel sežene nějaké peníze, tak jim něco dá. Paní učitelky chodí denně dvě hodiny pěšky do práce ráno a dvě hodiny zpět domů odpoledne. Pokud se s nikým místním nezastaví na kus řeči, cesta jim může trvat i 1,5 hodiny, poznamenala jedna z paních učitelek upřesňujícím tónem.

V pátek jsme dojeli do města Kisumu, kde jsme podnikali víkendové aktivity již srovnatelné se životem Evropana – výlet na východ slunce na hoře Lirhanda Hill vysocké 1734 metrů, plavba po Viktoriině jezeře a pozorování tamních dovádějících hrochů, výlet na ostrůvek. Zájemci mohli strávit noc v tanečním klubu. Ochutnali jsme také vylovenou tilapii egyptskou z jezera a opět jsme se v neděli vrátili do práce do komunitního centra.

Nejvíce trpělivosti s námi měl asi jeden z místních dobrovolníků, tamní manažer školy s přezdívkou „Wafula“, o němž jsme pravidelně zpívali oslavnou píseň Wafula: ALAINE - WAFULA (FEAT. MWALIM CHURCHILL) LYRICS (songlyrics.com)

Pokud bych měla doporučit místní produkt, který mě velmi překvapil – kromě toho, že země zakázala prodej do mikrotenových sáčků a celá země balí zboží do síťek nebo látkových tašek – tak je to speciální purple tea – čaj ze speciálního čajovníku Camelia sinensis, řadícího se do kategorie zelených čajů, srovnatelný s bylinkovým čajem – s vysokým obsahem antokyaninu, který je také součástí borůvek.

Dále bych doporučila tamní med, který byl s příchutí zázvoru a citronu a chutí evokuje exotické voňavé louky a nebeský nektar vzdálených horských strání.

A jednoznačně bych doporučila dobrovolnickou zkušenost a workcamp v některé z bezpečných zemí, které nabízí česká organizace INEX-SDA.