A rádo se kritizuje, hodnotí, zrovna jako v té známé písničce. Doma řezali je málo ... a furt čumí do mobilu, dodal by dnešní kritik. Ach ty telefony!
Za mých mladých let byl telefon velká vzácnost. Na naší ulici ho vlastnily jen dvě rodiny. Proto, když se stalo něco opravdu akutního, běželo se přes silnic k Dopitům, paní byla sestřička a pomohla s čím mohla. Když jsem však rodila, zrovinka nebyli u Dopitů doma a manžel musel běžet až na VB. Ale aspoň bylo vzrůšo, dvojnásobný.
Když jsme se chtěli slyšet s rodinou, podala se na poště tak zvaná výzva a v určitou hodinu jsme už cupitali do kabinky a telefonovali ostošest. Na jednu takovou výzvu nezapomenu. Já, tenkrát puberťačka v rozkvětu, jsem slíbila holkám na plánovaný mejdan buchtu. Takovou móc dobrou, kterou uměla upéct jen moje sestra Eliška. Ale přece nebudu tak neschopná, tu buchtu vlastně zvládnu sama, blesklo mi v mé kudrnaté hlavě.
Jak jednoduché! Vejce, jasně, že vše zvlášť, žloutky, sníh, hlavně prdopeč (kypřící prášek), tuk a mouka. Sakra! Ale jaká? to bude určitě dost podstatný, milá puberťačko. A tak jsem cestou z práce (prozatím jen učenka zbožíznalství) zabrousila na poštu a s lehkostí si objednala hovor do závodu, kde sestra pracovala. S důležitostí v hlase i ve výrazu, jsem si prosila vrátnici.
"Moment slečno, mějte strpení, na žehlírně mají zrovna fofr", oznámila vrátná. Když se za chvíli ozvala znovu, už jsem tak nějak tušila, že je možná zle, ale sluchátko jsem ve zpocené ruce držela dál. Teprve teď si moje kudrnatá hlava promítla, jakou štreku musí sestra urazit, než se vůbec dostane k telefonu. Dvě patra a ještě dvůr. Už jsem chtěla vše stopnout a telefon raději položit, když se v něm ozval udýchaný hlas mé milované sestry.
"Prosím? Co se děje?" a já jen slabounce špitla, jaká že se to dává mouka do našeho oblíbeného koláče. "Já tě zabiju!!! Ozvalo se hromově a vzápětí...polohrubá!" To mi stačilo a v útěku jsem stačila jen pozdravit vrátnou. Kdepak by mě tehdy napadlo, že přijde takový vynález-mobil!
A že se dneska teda "mobiluje" ostošest, to je pravda. Naše roční vnučka si vyhledá aplikaci, kterou já ani neznám a je schopna zablokovat můj chytrý telefon klidně na pár hodin, což jsem neznala vůbec.
Jo jo, časy se mění a my starší a pokročilejší (leda ve skleróze) tak rádi kritizujeme. A nebo je to celé jinak?
(Pozorný čtenář jistě pozná, že se navážím do vlastních řad. Nebyli jsme jiní. Proto není špatné si občas nahlédnout do mládí a zavzpomínat)
(pro Elišku a bráchu Mirka) :-)
