Suchem nám vysychají i kolena!

"Doktore, pomozte", křičím z plných plic. Bolest je k neutišení a žádný doktor na obzoru. Proč zrovna já, říkám si.

Je to hned. To si tak jednou poskakujete se zpěvem na rtech po schodech, s vidinou příjemného posezení pod břízkami s lahodnou kávou a BUM! V koleni lupne. To už znám, zakroutím ve vzduchu s nožkou s vědomím, že se lupnutí ozve znovu a kolínko se zase vrátí zpět, ale tentokrát ouvej, nevrátilo. Nemůžete udělat ani krok (bez kvílivých a nechutných slov), ale to vám stejně nepomůže. Zrovna nikdo na obzoru, natož doktor. S posledních sil se vracím, vlastně lezu do bytu, tam padnu s úlevou a slzami v očích na postel.

"Vždyť já měla tolik plánů na příští dny. Překvapit blogery na smluvené schůzce,  zajet na milované Valachy na túru, no copak takhle můžu?!" V tom se přiřítil manžel.

"No jéje, zase simuluješ?" přisolil si k tomu všemu.

"Dojdu ti do sklepa pro hole, bude se ti chodit líp", tím mě akorát pořádně rozčílil. Vidina holí mě strašila kdykoliv jsem nějakého člověka s nimi potkala. Sice jsem jim úslužně pomáhala, ale to se přece MĚ netýká. To už hole přistály u mé postele, s nechutí jsem se na ně zaškaredila, v tom mě napadlo, vždyť já ani nevím, jak se to chytá! Velice brzy jsem to pochopila. To když na mě přišlo nutkání na vécko. Ó, jak mi byly hole najednou milé. Když vás zastihne bolest, musíte si sakramentsky promyslet, co vše cestou stihnete, abyste nemuseli znovu. Najednou jsem ty hůlky začala milovat, dokonce mi posloužily jako podavač, vypínač televize apod. Ale to musí být stav dočasný, jinak nehraju! Večer mi navíc zavolala sestra.

"To je asi nějak tím vedrem, taky mi píchlo v koleni, že jsem málem spadla. Asi tím suchem nám ta kolena vysychají." No, zasmály jsme se tomu, ale do smíchu mi přesto nebylo. Sehnat narychlo ortopeda, to je velký problém. Ale nakonec se zadařilo. Když jsem si vyseděla u něj frontu, kolínko prohlédl, opíchal, stanovil postup léčby, jen mírně se ke mně naklonil a podotkl, že by neškodilo zhubnout, přitom dodal, že maličko.

"Ale já vím, milý doktůrku, oč kráčí. Už tak mám mindrák, že jsem se "zkrátila " z mých sto pětapadesáti centimetrů o čtyři cenťáky, je fajn, že jste tak milosrdný, ale hlavně mi pomozte! To, že mi nevyšly plány na příští dny, jsem už oželela, ale já prostě v budoucnu musím být fit. Vnuci totiž začínají lézt a k té honičce pod stolem a schovávané, ta kolena nutně potřebuju!"