Stála pod okny a úpěnlivě zvonila na náš zvonek. "Co se děje, hoří ?" Usmívám se na tu šedivou malou osůbku.
"Kdepak, jenom sháním vašeho syna, zase mi nefunguje ta televize", pokračovala prosebným hlasem.
Sešla jsem tedy dolů, aby jsme na sebe nehulákaly, jako báby na tržišti. Hned jak mě uviděla zblízka, vykřikla.
"Jitko, že jste to vy, no podle toho příjmení bych vás nepoznala, ale syn jako by vám z oka vypadl, to je ale let, co jsem vás neviděla", chrlila ze sebe.
Já ji poznala taky hned, jen jsem si musela odmyslet ty šedivé vlasy.
"A že vy jste paní Bartáčková", usmála jsem se, protože už je zase čím se usmívat a já se směju hrozně ráda.
Je to už hrůza let, co jsem se s touto milou zákaznicí setkávala z druhé strany pultu. Já, tehdy žabec v pubertálním věku, kdy všechno bylo naprosto k smíchu, nožky nám samy lítaly a jedinou naší starostí, byl pěkně upravený makeup a samozřejmě úsměv. To druhé by nám vedoucí neodpustil. Zákazník byl náš pán!
Tato paní, patřila k mým oblíbeným zákaznicím. Nijak nás nepeskovala, spíš naopak, zastávala se nás, když se objevil nějaký malér. Kolikrát jsem si na ni vzpomněla!
A teď jsme zde stály proti sobě a usmívaly se.
"Jitko, neříkejte mi, že už jste v důchodu, to přece není možný", divila se.
"Jasně, paní Bartáčková, přímo v tom starobním, jak ho někdo nazval", dodala jsem s lehkou ironií, protože toto pojmenování se mi nelíbí.
"Ježišmarjá", vykřikla paní Bartáčková, "šlak by mě trefil, já jsem na to taky alergická, proč proboha starobní, kdo to vymyslel? Vždyť to zní jako ze záhrobí. Je to stejný, jako když u nás spustí obecní rozhlas Tři bílé břízy a pak vyslechnem hlášení o sběru starýho odpadu", rozčílila se ta malá, udřená osůbka.
"Copak vy, Jitko, vám je ještě hej, nožky vám lítají jako za mlada za pultem, vlasy máte krásný, tmavý, zuby jako perličky, ale mně už kolena dosluhujou a chvílemi mám pořádnou motolici, to víte, tlak, ten je prevít", dodala.
Já raději jejím superlativám neoponovala. Story se zubama jsem už líčila několikrát, vlasy bych měla stejně bílé, jako má ona, to díky chemii machruju fialovým odstínem, s tlakem se léčím už řadu let a kolena, to je samostatná kapitola. Momentálně, než bych lezla pro něco na štafle, použiju raději šufánek (po Česku naběračku) a tím si podám co potřebuju, kolena tak netrpí.
"Tak to víte, paní Bartáčková, všude se něco najde", prolomím její náhlé mlčení.
"A to máte recht, Jitko, hlavně že nám chutná a máme se s dědkem pořád rádi. Ale to vám povídám, staroba, to je fakt moc ošklivý slovo!" Usmála se tím svým milým úsměvem a podala svou vrásčitou ruku k rozloučení.
