Stála jsem tam u pranýře jako trubka.

Loňský masopustní průvod jsem fotila, jako každou mimořádnou událost u nás v obci. "Příští rok půjdeš s námi", oslovila mě ta omladina a já nadšeně slíbila.

A jak známo, sliby se mají plnit a nejen o Vánocích, tak jsem před týdnem na chytrém fejsbůku potvrdila svou účast. Celý týden jsem tím žila, nikdo nesmí nic vědět, ani naši mladí a sousedi. Aby to bylo překvapení, až tajemná maska z průvodu na ně promluví.

Manžela jsem do svých plánů musela zasvětit, protože on vlastní už dlouhá léta červený, šaškovský nos a ten mi právě chyběl.Tři dny jsem ho o ten nos uháněla, ale stále neměl čas ho hledat.

Včera večer jsem si nachystala na hromádku potřebné šatstvo. Ještě letmo zhlédla na fejsbuku pozvánku, že se sejdeme v 9 hodin u pranýře. 

"Hodíš mě autem nahoru, že jo, abych nešla pěšky a nestrašila předčasně lidi", požádala jsem ještě večer muže a šla spát. Spánek se však nedostavil, stále mi v hlavě probíhaly nadcházející události. Usnula jsem až k ránu.

Dnes po ránu venku mlhavo, nevlídno, brrr ani se mi nechtělo nikam jít, už nějak tuším, že něco bude špatně. Ale vždyť jsem to slíbila!

"Tak kde máš ten nos", ptám se svého muže, a čím dál víc je mi jasné, že zatracenej frňák, ta červená bambule, se nedaří najít, což se i potvrdilo.

Naštvaná a uražená jsem popadla svoje malůvky a vytvořila si svůj vlastní "ksicht". Jen ať vidí, že si taky dokážu poradit! Navlékla jsem se do svršků, ve spěchu si vzala prášek na tlak a nenápadně vykoukla ze dveří.

Vzduch byl čistý, nikde ani živáčka, vyrazím sama pěšky, ať si ten nos i auto strčí za klobouk! Hrdost mě ještě víc posílila, to už moje rezavá paruka plápolala kolem rybníka a začal ji i šminky smáčet jemný deštík.

Uf, už jsem na kopci, u kostela a blížím se k místu určení, k zastávce, kde stojí pověstný pranýř. Zatím jsem tu první, nevadí, počkám. Kolem sice proudí auta všemi směry, otáčím se k nimi zády, ať nejsem trapná. Když ale deštík nepřestává, napadne mě spásná myšlenka, že se skočím podívat na faru, možná se tam ostatní převlékají.

A už běžím přes silnic, jedno auto troubí.

"Co troubíš, hňupe, neviděls nikdy šikovnou ženskou, i když pod maskou?" usmívám se zmalovanou pusou, ale smích mě rázem přešel.

Stojím před zamčenými vraty fary, ze kterých se na mě jako výsměch šklebí plakát. A já ho vlastně poprvé přečetla celý.

Masopustní průvod masek se koná přesně za týden!

Budiž mi útěchou, že to byla vlastně jen taková předpremiéra. Ono totiž není umění dostavit se někam včas, ale s předstihem, dokonce týdenním, to se jen tak někomu nepodaří.

Po dešti i červená zmizela, dokonce i "hrdost"

A takhle jsem civěla na ten plakát