Špekáčky na Taiwanu

Konečně jaro, teplo, příroda přímo vybízí k posezení u ohýnku, dát si nějakou dobrou mňamku. Mě odjakživa lákaly obyčejné, ale poctivé špekáčky.

Možná je s tím i spojená vzpomínka na dětství, kdy na nějaké grilování nebylo ani pomyšlení, ale vždycky bylo na dosah trocha dřeva, kus "točeňáku", nebo voňavé špekáčky. Býval to neskutečný zážitek, když oheň zapraskal a až byl tak akorát, nastal čas opékat. K tomu posloužil klacek ze stromu, špekáčky se na něj napíchly a už se jen čekalo, až se budou "šklebit", nebo-li jejich naříznutí se začalo opékáním pěkně rozevírat. Balada i po těch letech!

A to lepkavé, mastné, začouzené, ale nesmírně dobré, ve mě prostě přetrvává dodnes. Už léta nelením třeba sama se psem zajít na zahradu, udělat ohýnek a jen tak se zahledět do toho žáru a vzpomínat. Ale když je společnost, je to jistě lepší.

Už je to dost let, kdy jsme s kamarádkou taky dostaly nutkání a bez většího přemýšlení se rychle rozhodly, že jdeme dělat oheň. Špekáčky, i klobásky byly po ruce, vše potřebné k jídlu i pití se naložilo na kolo a frčely jsme na naši zahradu. Ale jeden problém přece nastal. Bylo čerstvě po dešti a všechno dřevo bylo mokré. Co teď? Chuť na ten opečený zázrak byla tím větší. V tom jsem dostala nápad.

"Mirko, mám řešení", mrkla jsem spiklenecky na kamarádku. Důležitě až tajemně jsem odemkla boudu, v níž byl uskladněn různý materiál, mimo jiné i krásné laťky, které muž schovával pro případ nějakého využití.

"Pár jich šlohnu, on to nepozná, aspoň na rozhoření ohně", vysvětlovala jsem kajícně Mirce, které to bylo celkem jedno. A už jsem rychle přidávala desky na ohniště. Bylo načase, nastávala už tma. Ohýnek se neuvěřitelně rychle rozhořel, žár sílil čím dál víc, tak jsme nemeškaly a honem nad něj přiložily připravené klacky se špekáčkama. Byla to neuvěřitelná síla, pochvalovaly jsme si, že jsou uzeniny tak rychle hotové a my můžeme začít hodovat.

"Ty, Jitko, nesmrdí to nějak divně?" zeptala se po chvíli Mirka. Je pravda, že jsem měla zrovna taky takový pocit, ta chuť rozhodně nepřipomínala dětství.

"Co to vlastně bylo za desky?" vyzvídala dál. Pak podala baterku, vzala jednu tu fošnu a četla.

"Made in Taiwan. Ty jo, kdoví co to je za sračky a my na tom opíkáme", zděsily jsme se už obě. A tak nezbývalo, než se manželovi přiznat. Volala jsem mu ještě ten večer a popsala naše dobrodružství.

"Ty máš ale nápady" smál se do telefonu. "V tom bednění k nám chodí zboží z Taiwanu a ty desky jsou samozřejmě napuštěný, proto tak "fajrovaly". V tom měl pravdu, žár to teda byl! Ještě, že jsme ten očouzený zázrak včas dezinfikovaly čistou, poctivou, moravskou slivovičkou! Dodnes mě však kamarádka i manžel škádlí. "Tak co, nepůjdem si opéct špekáčky na Taiwanu?"

Ale další opékání se už vždycky dařilo