Pusa plná borůvek a lívanců

"Tak už jsou zralý?" ptám se paní sedící na zastávce, která pečlivě hlídala své objemné a vzácné zavazadlo plné modrého daru lesa. Pokývala souhlasně hlavou. "Jsou, je jich hodně, i když malých".

Taky půjdu, ale jen rekreačně, žádné honění. Hezky pomalu, třeba jen s litrovým kelímkem a vychutnám si tu atmosféru. Svačinu si dám pěkně do košíku, něco dobrého, to je hned den o něco lepší. Do lesa to mám coby kamenem dohodil.

A už se v duchu ocitám v dobách dávno minulých, kdy jsme brzy po ránu vykračovali celá rodina, pěkně za sebou, dle velikosti. V baťohu něco málo na zub, spíš zeleninu ze zahrádky a šťávu na věčnou žízeň. Dost málo na celý den dřiny. Zato kýble a konvičky se mi zdály čím dál víc objemnější a verdikt od otce neúprosný.

"Dřív se dom nejde, až bude vše plné, i s kopečkem!" To pro případ, že se obsah střese a nedej bože, aby nás někdo potkal a my neměli nádoby plné. Byl to takový zažitý zvyk, nevím proč. Ta slova slyším pokaždé, když začíná doba borůvek a já se při té vzpomínce vždycky trochu otřesu.

Prašná cesta, nekonečné kilometry k lesu, to byl věru trénink jak se patří. Na sobě jsme měli většinou tepláky dole na gumu a něco s dlouhým rukávem, to vše proti dotěrným komárům a klíšťatům. Jak já ty kulaté modré mini kuličky nenáviděla!

To cesta zpátky byla daleko zajímavější. Ztracená energie jako by se vrátila do žil, kroky byly čím dál víc rychlejší. Ale nesměli jsme až tak radostí vyskakovat, aby se nedej bože borůvky neocitly v prachu cesty. To by byl velký průšvih. Útrpný sběr borůvek však daleko předčila očekávaná odměna v podobě knedlíků, lívanců a jiných dobrot, které pro nás laskavé ruce naší maminky pokaždé připravily. Už proto stálo za to vstávat klidně ve tři ráno, plahočit se prašnou cestou, zdolávat všechny kýble a nádoby. Byla to pro nás do jisté míry obživa. Tak to prostě bylo a jsem za tu školu života vlastně vděčná...Mít tak zase jednou plnou pusu borůvek a lívanců od maminky!

I jahody a třešně patřily neodmyslitelně k prázdninám