... Neslo se náměstím a já si nesla hrdě pod paží právě koupenou desku pana Gotta. Kráčela jsem svižným krokem domů a tak moc se těšila. Tehdy stály na náměstí kolotoče a paní v prodejně gramodesek vyhrávala nejnovější hity....
"Ty seš do toho Goťáka celá zblázněná", usmívala se šibalsky paní za pultem. Už mě dobře znala, věděla, že kvůli koupi jedné gramodesky udělám cokoliv. A taky že jo. Ve sběrně papíru, králičích kožek, mě znali jako svoje boty. U okýnka s výkupem lahví taky. Celých dvanáct kaček a úspěch byl zajištěn. Hodná paní prodavačka, mi vždycky uschovala to nejnovější od Mistra, co bylo na trhu. A já byla přešťastná. To bylo mé dětství. Sedět napjatě s uchem u rádia, poslouchat "houpačku" (hitparáda "Dvanáct na houpačce", kterou uváděl Jiří Černý) a tetelit se radostí, když vyhrál můj favorit.
A tak šla léta, idol se na chvíli přesunul do reálnějších podob místních kluků, ale se svými písněmi v srdíčku zůstával dál, napořád.
"Pošli to dál"...napadlo mě hned, když mi sestra včera oznámila tu smutnou zprávu....
"Sejdeme se u Supraphonu", řekla jsem jí.
A tak jsme se sešly na náměstí našeho mládí u prodejny, která už dávno neprodává gramofonové desky, ale já ji tam vidím stále. Slyším hity našeho mládí, sem tam i dechovku, na kterou jsem nevěděla, jak vyšlapovat po dlažbě, nebo se spíš styděla. Malá holka, co v teplácích utíká s dlaní plnou drobáků pro novou gramodesku.
A světe div se, i dnes tam právě stojí kolotoče, jako by chtěly dovršit tu smutnou atmosféru a vyhrávají. A my se sestrou tak po svém vstřebáváme nenávratnou skutečnost a zároveň děkujeme, že nás provázel téměř celým životem člověk, který uměl hodně dát.
Nezlobte se, vím, že už je zde na toto téma napsáno mnoho, ale i "malá babička blogerka" má čas od času potřebu se od srdce vyzpovídat. Mám jen jedno přání. Dožít se toho, abych mohla svým vnoučkům zavčas povědět, jaký výjimečný člověk tu žil a co všechno dokázal.
