Mám to stále před sebou, jako by to bylo včera. Moje první cesta do školy. Pevně se držím té nejspolehlivější ruky ze všech. Maminka je nablízku.
Kdo jiný než maminka, vás ochrání, když je něco poprvé. Školu jsem sice trochu znala z mých školkových vystoupení, jako ten nejmenší capart jsem přednášela a zpívala na provizorním pódiu tělocvičny. I tam tehdy stála, poznala jsem ten pevný bod mezi všemi přihlížejícími. Držela palce tak, abych na ni viděla a básničku jsem pak přednesla co nejlíp, jak mě ji naučila. Vím, že na mě byla pyšná.
"Neboj se, maličká", říkala mi tehdy i poté, co mé nesmělé nožky cupitaly po chodbě naší školy. Poprvé do lavic. Jaké to asi bude? Bez maminky. Ale to už do dveří zvědavě nakukovali mí sourozenci, kteří si tímto křestem nedávno prošli, už z nich byli skoro mazáci. A pak přišla paní učitelka, hotový anděl v této mé zkušební době.
"Neboj se, maličká", pronesla tím nejlaskavějším hlasem a já v tu chvíli pocítila v mé nerozhodné dušičce klid a mír. Přece je tu se mnou, pomyslela jsem si, budu zde v bezpečí, paní učitelka má stejně upřímné oči, jako maminka, ta nás všechny ochrání. A měla jsem pravdu.
Po létech, když jsem pracovala ve školní jídelně, vždy začátkem prvního školního dne, jsem netrpělivě stávala u okna a vyhlížela hlavně prvňáčky. S nimi jsem potajmu sdílela ten jejich nástup do nového života, tak rozhodující pro každého jedince. V duchu se mi vybavila maminka, paní učitelka a jejich nesmírná laskavost a trpělivost při vedení do života, toho opravdového.
"Nebojte se, maličcí," uběhne to jako voda. Je to jen koloběh, ve kterém si sami poskládáte korálky vašeho školního života, které budete s láskou předávat vašim dětem.
