Hvězdy, planety a tajemství nebe vůbec, tak k tomu jsem vždycky vzhlížela s úctou, ale můj šálek kávy to nikdy nebyl. Zrovna tak kolotoče a nedej bože letadla! Pevná půda pod nohama, to byla vždycky moje jistota.
Sice jsem kdysi mohutně mávala Juriji Gagarinovi za jeho odvahu, ale sama jsem byla ráda, že stojím nohama pevně na zemi, na našem dvoře..... Až nastal den, kdy jedna z přednášek na univerzitě třetího věku, byla právě o astronomii. Mám tam jít, nebo ne, přemýšlela jsem si tak po svém. Pak zvítězil přece jen zdravý rozum, na přednášku jsem šla a vůbec nelitovala. Možná to bylo i díky poutavému vyprávění lektora, kdy jsem načisto zapomněla na čas a hltala každičké jeho slovo.
Tu noc jsem se bez problémů a újmě na zdraví vznášela v oblacích, tykala si se všemi planetkami a objímala se s měsícem. A ráno, po probuzení, jsem se už nemohla dočkat na exkurzi do planetária. Sice jsem neměla vůbec žádnou představu, jak to tam vypadá a probíhá, ale když se mě synové ptali, zda se těším, mohutně jsem jim přitakala.
Už samotné prostředí na samém vršku města, bylo kouzelné. Obíhala jsem budovu, fotila v podřepu jak Japončíci na Václaváku, posilnila jsem se skvělou kávou a to už nás volali do digitálního planetária. Zazněla první uvítací slova, zavřely se dveře, zatáhly závěsy a mnozí poslechli výzvy sklopit si sedadlo naležato.
"Tak to sice nevím proč, ale udělám to", pomyslela jsem si a byla trochu zklamaná, že svůj foťák musím nechat ležet pěkně v kabelce. A pak už byla téměř tma. A projekce začala. Ozvaly se hromy blesky, valící se kamení a všude kolem mne pohyb, na který jsem rozhodně nebyla připravena. Dinosauři a jejich soumrak, to bylo něco na mě. Jako by mě všechny vesmírné síly chtěly stáhnout k sobě, planetky se pak při večerní obloze míhaly jedna přes druhou.
"Tak tohle, Jitko, nedáš", napadlo mě hned v začátku, kdy jsem si přikrývala oči. Ale nebylo úniku. Dveře zavřené, přece si neudělám takovou ostudu, že budu křičet! Se zavřenýma očima jsem tedy "přetrpěla" hodinu. Alespoň příjemným hlasem Kryštofa Hádka, který namluvil tento pořad, jsem se jakžtakž uklidňovala. Díky, chlapče! Bylo to účinnější, než jakákoliv tabletka.
S poněkud bledou tváří jsem pak vycházela z prostorů, ale potěšilo mě, že jsem "v tom" nebyla sama. Bledých tváří tam bylo víc, někdo dokonce tvrdil, že raději usnul.
"Mami, tebe tak někam poslat", smáli se synové, když jsem jim vyprávěla svou story. Ale já si myslela svoje.
"Kdopak ví, hoši, jak vám bude v období třetího věku". A doma jsem si pak pustila zázemí digitálního planetária na svém počítači, v klidu zhlédla večerní oblohu, s nohama už pevně na zemi.
Samozřejmě, že je tohle mé povídání nadnesené (ale jenom trošku). :-) Návštěva planetária stojí každopádně za to.
