Mami, budeme mastit karty!

Někdy i zdánlivá maličkost dovede prozářit víkend, potěšit duši a oživit vzpomínky. A přitom se ani nemusí nic plánovat.

Ti mladí dneska pořád kvaltují. Jasně, vím, je to tou uspěchanou dobou, kdo by se taky divil. Stejně tak se průběh návštěv neobejde bez množství telefonátů, nesmí chybět zapnutý noťas a pořád se něco řeší. Je to stejné u obou synů. Toho jednoho máme sice hned vedle, ale druhý pobývá v Brně. A konečně se ohlásil, že přijedou na návštěvu. Už jsem si zvykla, že to bývá na rychlo, spíš, než se rozkoukám, tak se už chystají s přítelkyní zpět, vždy se stejnými slovy.

"To víš, mami, hodně práce!"

Ale tentokrát se porušil zaběhnutý rituál a v čase, kdy si před údajným odjezdem jen odskočili k bráchovi na kafe, poslal esemesku.

"Mami, najdi karty po babičce a přijď za námi".

Jejda, karty! Skoro jsem na ně zapomněla. A přitom vyvolávají tolik vzpomínek na dětství a mládí vůbec. Bez karet se nemohly obejít dlouhé večery, kdy ještě zdaleka neměla televize první příčku v naší činnosti, protože prostě nebyla. I dlouho po tom, co jsme si telku pořídili, měly karty své hlavní místo. Sešla se u nich početná rodina, pustil se gramofon, nebo jsme si jen tak povídali. Maminka na karty pořídila speciální krabičku, kterou slepila z pohledů. Žolíkové karty tak měly své místo. A nejlepší byly ty staré, už ošoupané, které krásně klouzaly v rukou. A ty jsem i s krabičkou, po mamince podědila. Teď je honem najít ať nezmeškám tu vzácnou chvilku.

"Jé, mami, ty jsou krásný, úplně jsme si připomněli babičku", žasli oba synové nad slepenou, už chátrající krabičkou. A já staršímu synovi také připomněla mou maminku, když jsme u ní po svatbě pár let bydleli. 

"To víš, babička hrála karty moc ráda, ale spíš večer. Vždycky tvrdila, že ve dne je to hřích. Ale tys byl moc hodné dítě, tak jsem jí často přesvědčovala. Mami, vše máme hotovo, zatopeno, uvařeno, plínky se suší na šňůře, vůbec nic nebrání tomu, aby jsme si zahrály karty."

No, občas se zdráhala, ale pak si dala podmínku, že teda jen na ubruse. To pro jistotu, kdyby se objevila nečekaná návštěva. Jednoduše pak shrneme "hříšné" karty do něj a vše bude v pořádku. A pak jsme se do hry tak vcítily, že jsme ani jedna neslyšely klepání a pak jen zíraly do dveří, na zvědavou sousedku. Ale tu spíš než karty, zajímalo co vaříme.

Všichni jsme se nad touto vzpomínkou pousmáli. Je to už spoustu let a dnes nás krabička karet vtáhla do vzpomínek na maminku a moc potěšila. Mastili jsme tedy karty jako kdysi já za mlada, zavzpomínali, odpoutali se od starostí a hlavně byli spolu. Telefony, notebooky neměly tentokrát šanci. A mně před chvíli pípla esemeska.

"Mami, zase přijedeme a zopakujeme si to, bylo to super!"