... na jedné z jeho stran a vy se za nic nemůžete dovolat, to je přesně ta situace, kterou raději už nemusím. Když vyzváníte už podvacáté a dotyčný telefon nezvedá, může to znamenat cokoliv.
V pohodě si dnes pouštím hudbu, to aby mi šlo vaření lépe od ruky. Nad dušenými houbami se jen rozplývám a nasávám tu atmosféru lesa a jeho každoročního houbového překvapení. Náhle slyším mobil.
"Jituško, já nevím co mám dělat, Kája šel v šest ráno na houby a ještě není doma", ozvala se před polednem kamarádka Lída.
"Tohle ještě nikdy neudělal, vždycky byl brzy zpět, navíc mám od něj zmeškaný hovor a ať vyzváním jak chci, nebere to, volám už podesáté", špitla plačtivě. Samozřejmě ve mně hrklo, stejná situace nás postihla před pár dny a nedopadla vůbec dobře. Vypla jsem sporák, Lídě poručila, aby vzala auto a jely jsme. "Cestou necestou, polem nepolem", znělo mi v uších, když jsme brázdily rozblácené cesty v lese. Po Karlovi ani památka.
"Zkusíme ještě jedno místo, kde byl před léty s námi", sdělila jsem plačící kamarádce, která stále dokola opakovala, že se manželovi určitě přitížilo, proto volal, chudák a nedovolal se. I to je možný, pomyslela jsem si vzhledem k nedávné události, ale tím bych jen kamarádku vystrašila.
"A co když ani tam nebude, co potom?" zanaříkala. "Tak potom nezbývá, než se obrátit na policii, zaměří se jeho mobil, že?" To už jsme dojely k dalšímu lesu, já vystoupila s tím, že se rozběhnu po cestách, co kdybych měla štěstí. Sotva se blížím k první z nich, vidím ve slunečním svitu vycházet Karla. V pohodě, s plným košíkem hub a udiveně se ptá, proč ho hledáme.
"Se divíš? volám ti jak zběsilá a ty vůbec nebereš mobil!" zděšeně gestikulovala Lída.
"Jé, já mám vypnutý zvuk, abych tady nevyřvával na lesy", usmíval se Kája a ještě pořád nechápal, proč se jeho žena zlobí.
"Proč jsi mě teda volal, cos chtěl?" trvala na svém Lidka.
"No abych ti řekl, že přijdu později!"
"To je šituce, to je šituace", s oblibou říká náš mrňavý vnouček.
"To je na zabití, to je na zabití", však prohlásila Lída.
