Osud se nás neptá. Náhody prý neexistují, to osud řídí naše cesty, leckdy i klikatě. A nikdo jiný, než sám život, pak nenapíše ty nejzajímavější příběhy.
Bylo jí něco přes dvacet, byla krásně zamilovaná a v pohodlném křesle si s láskou hladila vzedmuté bříško. Právě se ještě neznámý človíček hlásil svými ozvěnami k životu. Copak to asi bude? Ať kluk, nebo děvče, na tom nesejde. K zamilovanosti a ke štěstí, už chybí jen krůček. Ještě si pár dní pobudu tady u rodičů, zde je vždycky nejlíp, ať budu kdekoliv.
V tomto rozjímání ji vyrušil hlas právě přicházejícího otce. "Představte si, že tomu sousedovi od naproti zemřela žena, tak mladá a mají malou dcerku, to je hrůza", hlesl do ticha tuto smutnou zprávu. Až jí přešel mráz po zádech, takové zprávy snad ani neposlouchat. To musí být hrozné, přijít o jednoho z rodičů.
Za pár dní, daleko od domova, porodila s velkými obtížemi holčičku. Porod byl komplikovaný, radost z nového života, v podobě své dcerky, kalila jen skutečnost, že toto štěstí nesdílí společně se svým mužem. Ale na to si musí zvyknout, je přece žena vojáka a ti to nemají jednoduché. Všechno teď bude krásnější, má u sebe to nejvzácnější, co může žena mít, svou dcerku.
"Odcházím," suše a bez emocí a hlavně zbaběle, prohlásil ten, který měl právě v těchto chvílích, nejvíc stát po jejím boku. Selhal nejen jako manžel, ale hlavně jako táta. Byl to naprostý šok nejen pro ni, ale i pro rodiče. A byli to právě oni, kteří podali pomocnou ruku a tak se zpět do rodného hnízda, vrátila nejen dcera, ale i vnučka. Kolikrát si vzpomněla na příběh souseda, který ztratil ženu díky kruté nemoci, zatímco ona, ztratila muže proto, že prostě selhal.
Roky běžely a jednou, při cestě domů, souseda od naproti potkala. Jak se později dozvěděla, nebyla to náhoda. Slovo dalo slovo a zanedlouho stál s kyticí růží, přede dveřmi. "Moc bych si přál, aby jste žili se mnou a byli jsme rodina", prohlásil nesměle. A tak si podali vzájemně pomocnou ruku. Každý měl za sebou kus nelehkého života, který spojili dohromady, aby byl pro oba už schůdnější a radostnější. Jejich společný syn, toho byl důkazem.
Teď je její dcerce přes dvacet, kdopak ví, co jí osud přichystá. Taky má za sebou i před sebou lásky. Šťastné, i ty bolestné. Chtěla by cestovat, poznávat a hlavně studovat, což se jí nadevše daří. Má jasnou představu, co by chtěla v životě dokázat. A já mám radost, že jsem to i já, kdo může občas lehce nahlédnout do tohoto příběhu a když bude potřeba, podat i pomocnou ruku.
Věnováno Verunce.
