Všechno pučí, raší, jaro buší na dveře...a "malá babička blogerka" nikde. Co má tak pilného na práci?
"Kdepak vězíš, mami, nikde tě nemůžem sehnat, tablet nebereš, mobil jakbysmet, malej Tomík marně tiskne tlačítka", ozval se netrpělivě velký Tomáš.
"No, kde bych asi tak byla, to víš, že jsem pořád doma, nebo někde poblíž, ale někdy se to prostě tak vyvrbí, že nemám stání", odsekla jsem naoko ostře.
"Tak se hned nerozčiluj, ty naše babičko blogerko, my ti jen chtěli popřát k tomu finále", viď Tomíku". usmál se velký Tom na své mrně.
"Já už jsem myslel, že jsi z té slávy zpychla, a nebo že rejdíš někde na té své koloběžce", smál se ten pacholek už nahlas.
"Ani koloběžka, ani pýcha, já totiž od včera hledala klíče!!!" vylítlo ze mne jak z prasklého balónu.
"Od včera přemýšlím, kudy chodím, mapuju minutu po minutě...a ty mizerný klíče nikde! Představ si, že jsem hledala i v mrazáku, a třásla se hrůzou, že už mě ten dědek alzhamerskej, dostihl. To už by mi mohl být i ten blogerskej svět k ničemu, protože bych si prd pamatovala."
"A jak to teda dopadlo, mami", ptá se synek netrpělivě.
"No jak, jak, ty seš ale zvědavej chlap", mručím si pod vousy.
"Ty klíče byly nakonec v pračce, no a teď to víš, ty zvědavče!"
"Moment, mami, tys je jako vyprala, nebo co?"
"Ale né, ještě je to u mě dobrý, jen sklouzly do zásobníku, jak jsem je rychlejc hodila na pračku, to je celý", odvětila jsem. Ale v duchu si nejsem až tak jistá. Ale to jen tak mezi námi, přece se dětem nepřiznám ke všemu. Kolik hodin jsem ty zatracený klíče hledala a hlavně, kde všude jsem je hledala!
"No já to hned věděl, že seš šikulka, ty naše malá babičko blogerko a fandíme ti v tom" , ukončil hovor syn.
Ale já už dávno vím své. Možnost potěšit, povzbudit, třeba i někoho rozplakat svým psaním, mi je velkým potěšením, už hezkých pár let. A nesmírně si toho vážím.
Ale pomuchlovat se s těmi malými mrňaty a nasbírat si do zásoby jejich objetí, to je pokaždé TO pravé finále, které se nenahradí ničím.
