"Dobrej den, dáte mně na rohlík?

...a jsme tady dva", zdůraznil ošuntělý muž, který se najednou ocitl u našeho košíku. "Rohlíky mám tady, i něco k tomu", a už jsem sahala do koše. "Ne, chcem peníze", zněla strohá odpověď.

Bezdomovci, žebráci...Nazýváme je jakkoliv, ale všichni víme, o koho jde. A nezřídka jim nabídneme pomoc. Nikdo z nás, si nemůže být jistý, že se neocitne tam, kde by to rozhodně čekal...na ulici. Nikomu to nepřeji a upřímně je mi líto těch, kteří se tak ocitli, i bez svého přičinění. Každý, kdo jen trošku četl mé příběhy, ví, že pocházím z chudých poměrů, z více dětí. Vím, co je nedostatek a proto si nyní vážím všeho.

Už pár let, se u jednoho ze supermarketů objevuje žena. Poprvé, když jsme přijeli s mužem na parkoviště, zjevila se, jako duch. Popelavá, nevzhledná, s igelitkou v ruce, jen špitla o peníze na jídlo. Muž vylovil z kapsy pár kovových mincí a dal jí je. Za pár dní, se situace opakovala. Jelikož jsme měli už nakoupené, nabídla jsem ženě jídlo. Nechtěla, prý jen peníze. Neviděla jsem v tom logiku, já si ji totiž pamatovala, ona mne ne. Po našem odmítnutí, si vyhlédla jiného zákazníka a pak dalšího...U marketu stává dál, vždycky ji tam vidím a měla jsem tak trošku výčitky. Vybírá si většinou samotné muže, asi jsou sdílnější. Shodou okolností, jezdím do města i ke kadeřnici, které jsem se o paní zmínila. "Jó, to je známá firma, jídlo nechce, jen prachy, stává tam už pár let, přesto že s ní jsou problémy, dokonce to řešili policajti", vysvětlila mi. Nechápu to. Pokud jsem na tom opravdu tak bídně a mám hlad, přijmu cokoliv, abych se zasytila.

O hlavním nádraží v Praze, je to známé, že se většinou kolem něj pohybují tito občané. Nedávno jsem tam přijela a čekala na syna. Neuběhla ani minuta a už přišel jeden z nich. Ale byl naprosto upřímný. "Paninko, řeknu to rovnou, dáte mi na víno, jídlo nechci". Tak paninka nedala.  Právě si totiž vzpomněla, jak se jí syn přiznal, jak mu bylo líto těchto lidí a ze svého kapesného, jim přilepšoval. Brzy ale prozřel, když viděl, že jeho kapesné, je prolito "krabičákem".

A včera, jsem prozřela i já. Opět jsem chtěla udělat "dobrý skutek". Žadonícímu muži, který tvrdil, že už tři dny nejedl, jsem plna úzkostí a staženým hrdlem, vložila do ruky kus uzeného i s pečivem. Bohužel nedomyslel, že jedu ještě vrátit košík a uvidím ten balíček v koši na odpadky. 

Takže ode dneška nevidím, neslyším. A se svým svědomím, si už nějak poradím.