Babičko, já do té školy nepůjdu!

Prohlásil můj vnuk Honzík poté, co jsem mu připomněla, že brzy nastane den, kdy půjde k zápisu do první třídy. "Vždyť já nic neumím!"

"Proto budeš chodit do školy, zrovna jako tvůj bratránek Tom, ale každý do jiné", znalecky jsem mu odpověděla. Dobře vím, že oba toho umí až moc a dokonce mám obavu, aby je ta škola potom bavila.

Víš, Honzíku, je to už spousta let, ale já si na ten můj "křest" pamatuju, jako by to bylo včera. Modré šatičky s vyšíváním, které mi koupila starší sestra Dana. To se ví, že bílé punčocháče a lakované střevíčky. Mé neposedně kurnaté černé vlásky a z toho všeho vykukovaly výrazné černé oči, které byly často příčinou mého dětského hněvu, když mě někdo škádlil, že si je nemyju. Jak já si je potom mydlila, až mě pálily jako čert.

Zodpovědně jsem ten den kráčela v doprovodu velké části mé početné rodiny, protože právě vstupoval do školního světa nejmladší člen rodiny, mazánek Jituška. Za stolem dosti početné komise jsem pro svou "výšku" nebyla skoro vidět, což se pak moc nezměnilo a už to tak bohužel zůstalo.

Na dotaz, jak se jmenuji, jsem hrdě zodpověděla veškeré informace, včetně čísla popisného. Rovněž hrdě jsem ze sebe vychrlila slova Ryba, Rak, Radost, tak jak po mě chtěla komisní paní (jak jsem si ji pojmenovala) a k tomu jsem ještě přidala Řepu a Říkanku. Paní spokojeně pokývala hlavou a zeptala se. "A zpívat umíš, Jituško?" Tak to se milá paní ani nemusela ptát. Okamžitě jsem spustila.

"Beskyde, Beskyde, kdo po tobě íde...." a dokonce jsem se zatočila v rytmu. Paní zamrkala očima, netušila totiž, že malá Jituška je nejmladší členkou valašského krůžku Javorník, který vedla naše maminka. Tam se tančilo a zpívalo jedna radost. A u nás doma se konaly zkoušky. Komisní paní by asi zírala, kdybych spustila původní písničku, která mě napadla a to "Vínečko bílé, si od mé milé..." Tohle se zase často zpívalo při setkání naší rodiny, když jeden ze strýců vzal do ruky harmoniku.

A tak jsem byla úspěšně přijatá a mohla tak vstoupit na první samostatnou životní cestu. Honzík ji má právě před sebou. A mně se tak splní přání, že ho budu na jeho první cestě doprovázet do míst, kam jsem vodila i své syny. 

Jsou dny a události, které se vám vpijí na celý život. A tohle byl pro mě jeden z těch dnů. Honzík i jeho bratránek Tomík právě nastupují na první příčku této životní etapy.

(foto.já)