A bude hůř !

Když nás zastihne den blbec, stojí to někdy hodně nervů. Roztržitost, spěch...kdo by to neznal. Pozitivní na tom je, že se tomu později zasmějeme a někdo to i sepíše. Třeba zrovna já.

Nejvíc historek člověk pochytí na oslavách. Začne vyprávět jeden a už se to jen tak nezastaví.

Při návštěvě lékaře, je nervózní snad každý. Tak jako pacientka Dáša. Vše probíhalo normálně, lékařka ji dala pokyn, vysvléct si podprsenku, pak ji pečlivě prohlédla a ještě dlouho sepisovala zprávu. Tu pak dala už tak rozklepané Dáši do ruky a s úsměvem se s ní rozloučila.

Milá Dagmar však zamířila ke špatným dveřím a tak jak byla, vstoupila do přeplněné čekárny. Se slovy "do prdele, kde je ta kabinka" a s úklonou, zacouvala zpět.

Prostě, stane se. A vůbec nezáleží na tom, že do oné ordinace, chodí už patnáct let. A proč by také pacienti v čekárně, nemohli mít jednou zážitek "nahoře bez". A zadarmo!

Druhý vyprávějící, byl zase nějaký Olda. Šel na vyšetření hlavy. Ani nečekal na pokyny doktorky a vysvlékl se rovnou do slipů. To doktorka s úsměvem přehlédla. Ale když asi po hodině, našla Oldu spícího v kabince, jen tak v těch slipech, to už jí do smíchu nebylo.

Ale Olda byl šprýmař a vše vysvětlil. "Byl jsem paní doktorko tak napnutý, abych to zvládl, že jsem ze samé radosti u vás usnul."

Třetí vypravěč svých zážitků byl Vašek.

"To já se vrátím do svého dětství a času vánočního", začal...

"Jako nejmladší, jsem s našima ještě musel chodit na půlnoční. Starší brácha už měl jiné zájmy, jen čekal, až odejdeme a pospíchal za svou partou. 

Přípravy na půlnoční tedy proběhly a my pak seděli dlouhé hodiny v kostelních lavicích. Celí zmrzlí a ospalí, jsme pospíchali k domovu, už stačilo jen odemknout. Ale co to? Klíč nešel zasunout, zevnitř byl totiž klíč jiný. To náš roztržitý a hlavně zřejmě "ovíněný" brácha, v domnění, že už dávno spíme, pečlivě uzamkl náš byt.

Nepomohlo bušení, zvonění, nic. Nikde se ve tři hodiny ráno, tehdy nedalo ve městečku ukrýt, jedině na nádraží. To byla naše naděje, jen aby tam někdo byl.

Naštěstí byl. Jeden z pracovníků nás nechal ulehnout na tvrdé lavice a my s kručícím žaludkem vzpomínali na nedojedené talíře všeho dobrého, vánočního a hlavně na teplo domova.

K ránu nakoukl do čekárny první návštěvník.

"Á, Kouřilovi, kampak tak časně, sousedi, na hory, na hory?" tázal se zvídavý stařík.

"Do prdele", procedil mezi zuby můj táta, od kterého jsem doteď neslyšel sprostého slova.

A byl jsem vyslán, abych zkontroloval stav v našem domě, zda už bude bratr vzhůru. Ale kdepak, byla to marná cesta celkem třikrát.

Až napočtvrté, se objevil udivený brácha mezi futry dveří a hrozně se divil, kde jsme tak časně byli. O futra chytl hned jednu výchovnou. To na přivítanou a na probrání".

Naše vyprávění přerušila servírka, která se zdvořilostě tázala, co bychom si přáli.

"Kafe s turkem, vyhrkla má roztržitá spolusedící" a bylo zase o zábavu víc. Tohoto slavného výroku, se jen tak nezbaví, o to se postarám! 

A bude hůř, říká se. Ale já si to nemyslím. Hůř by bylo, kdyby se lidé přestali smát, bavit se. A pokud se dokážeme zasmát třeba i sami sobě, pak je to jenom dobře.