„Musím něco začít dělat“ pomyslela jsem si už po milionté při pohledu do zrcadla na svůj zadek ve spodním prádle. Nikdy jsem kromě povinného tělocviku ve škole nic nedělala a zoufale jsem si chtěla najít nějaký sport, který se pro mě stane koníčkem a zajistí mi moji vysněnou postavu. Hledání toho „pravého“ však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo...
To jsem zjistila po své první návštěvě v posilovně, kde jsem si vyhlídla super posilovací stroj na nohy. Sedla jsem si, zapřela se a nohama zvedla závaží. Nahoru to byla sranda, když jsem však pokrčila nohy, pod tíhou závaží se mi podlomila kolena a můj super stroj mě přiskřípl. Totiž, přede mnou na tom samém stroji, cvičil ohromnej a nabušenej týpek a mě vůbec nenapadlo si to závaží sundat. Zaseknutou, s koleny u hlavy, mě po pár minutách volání o pomoc vysvobodil sám pan majitel s obrovskou přednáškou o bezpečnosti používání posilovacích strojů a jak si tyto stroje mám příště správně nastavit. Žádné příště se však nekonalo.
Druhá návštěva, už jiné posilovny, také nebyla to „pravé ořechové“. Ve městě se otevřelo obrovské fitness centrum a mě nenapadlo nic jiného, než podepsat roční smlouvu. Proč roční? Neomezené vstupy do fitka, sauny, vířivky a na hodinové lekce všech druhů cvičení za tisíc korun měsíčně byla přece velmi lákavá nabídka. A když budu chodit čtyřikrát do týdne, určitě se to vyplatí. A vyplatilo. Ne však mně. Sice jsem chodila čtyřikrát týdně, bohužel pouze jeden týden. První návštěva byla super. Ale asi to bylo tím, že jsem necvičila. Jen jsem v nové soupravě a botkách chodila po tom obrovském komplexu a „rozkoukávala se“. Musela jsem přece zjistit, kde co je a jak to chodí. A aby má návštěva nepřišla vniveč, oblékla jsem si pak plavky a alespoň chvilku relaxovala ve vířivce. Jo to cvičení bude bájo.
Po druhé jsem si to už jako starý mazák namířila rovnou do fitka. Posilovací stroje jsem nechala v klidu odpočívat a přešla rovnou k běžícímu pásu. Běžící pás byl jedna velká paráda. To jsem si však myslela pouze půl hodiny běhání, kdy mě z omylu vyvedlo tlačítko stop. Pás se zastavil a já z něho rychle seskočila a namířila si to k východu. Mozek nejspíš pořád běhal, zato nohy ne a já se rozplácla na zem jak žába ne jednou, ale hned dvakrát. Za chichotu celé posilovny jsem opileckým krokem nějak záhadně přešla celou místnost červená jako řepa. Teď už vím, že se z běhu na pásu má postupně přecházet do pomalé chůze. Bohužel pozdě.
Po třetí jsem posilovnu nechala plavat a zašla na spinning. To, že má kondička je opravdu chabá jsem zjistila po deseti minutách šlapání a tak zbylých a hodně dlouhých padesát minut jsem švindlovala a nepřehazovala rychlosti. Po skončení hodiny jsem procházela kolem instruktora a přede všemi ho upozornila, že má na zemi vylitou vodu, tak aby náhodou někdo neuklouzl. Pozdě mi došlo podle jeho trička, že se nejedná o vodu. Jak jsem se pak dozvěděla, trpěl nějakou poruchou nadměrného pocení. Ups. No nevim, komu z nás bylo trapněji. Každopádně mě už tam nikdo neviděl.
Vrchol všeho završila má čtvrtá a poslední návštěva v týdnu, kdy jsem si řekla, že cvičení bylo dosti a budu si jen hovět v sauně. A tak jsem si nahá v ručníku sedla do společné sauny, zavřela oči a relaxovala. Z mého snění mě probral zvláštní zvuk. Jako kdyby kapala voda. To, že ten zvuk opravdu není žádné kapání vody, jsem zjistila poté, co se k tomu mlaskání přidalo tiché hekání, a já přes opar mlhy zaostřila postavu chlapa, jak si ho přede mnou honí. Za ukončení členství v klubu a následné poplatky mě mé bezva čtyři hodiny vyšly na nekřesťanské peníze.
Proto jsem si řekla, že jednorázové vstupy budou lepší a najdu si nějaký netradiční sport, který mě bude bavit a zašla jsem na hodinu Capoiery. Po dvou hodinách strávených v podřepu a naboso jsem odcházela se zkrvaveným palcem a namoženýma nohama tak, že když jsem viděla schody, co musím sejít do metra, rozbrečela jsem se. Mé rozklepané nožky vypověděly službu a domů jsem dorazila taxikem.
Pak následovala hodina jógy, kam jsem šla po noční v baru a v posledních patnácti minutách relaxace usnula tak tvrdě, že mě musela cvičitelka budit, bikram jóga, na kterou jsem dorazila po tahu a z toho vedra a mých pivních výparů jsem omdlela, lekce hip hopu, kde jsem po hodině hiphopsání zjistila, že nemám absolutně žádný rytmus a svou sportovní dráhu jsem završila běháním. Z půl hoďky běhání se sluchátky v uších v přírodě se staly hodiny tři, protože jsem se ztratila a nemohla najít auto.
Už nenavštěvuji posilovny, sauny a lekce jakéhokoliv cvičení. Každý den chodím s pejskama na procházku, s mobilem v kapse pro jistotu a s vědomím, že když se ztratím a vybije se mi telefon, psíci snad cestu k autu najdou....
Takže SPORTU ZDAR!!!...NAZDAR!!!
fejeton psaný pro soutěž Česko hledá spisovatelky...
