Přezdívky

Nedávno jsem vyklízela z garáže u rodičů své věci z mého dětského pokojíčku, které byly uložené několik let v krabicích. Přes hodinu jsem prohlížela své obrázky, fotky a četla dopisy z „koních“ let, které jsem si posílala s kamarádkou. Smála jsem se nad tehdejšími problémy, co mě tak strašně trápily. Jak mě rodiče nehorázně štvou, že mě ve čtrnácti nechtějí pustit na velkou diskotéku, dovolit piercing do nosu nebo obarvit si vlasy namodro. Tyrani! V každém dopise jsem byla zamilovaná do jiného kluka a na konci pod miliony namalovaných srdíček bylo napsáno Jankey+Honza (Petr, Pavel, Jirka, Martin, Pepa…)= VLN.

Chvilku jsem přemýšlela, proč jsem se tak podepisovala a pak mě to trklo. Přezdívka. Tak moc jsem po nějaké toužila a záviděla těm pár vyvoleným, co měli perfektní přezdívku a všichni, když nějaká zazněla, věděli hned, o koho jde. Ne jako u mě.

Mirka.

Jaká Mirka?

Žáková.

Nevím.

Ta plochá blondýna z devítky.

???

Žákajda.

No jasně!

Nechtěla jsem být Žákajda, Žákovka, ale třeba Žaky, když už. A tenkrát jsem milovala film Šeptej, kde zaznělo slovo „Džankí“. Okamžitě jsem si to slovo zamilovala, aniž bych si zjišťovala, o co jde. To byla ta pravá přezdívka pro mě. Trochu jsem to slovo vytunila anglicky a vzniklo tak Jankey. Problém byl v tom, že jsem si tak říkala sama. Pro ostatní jsem byla pořád Žákajda.

Až po letech jsem zjistila, že mé kouzelné slovo znamená anglicky feťák a není to Jankey, ale Junkie. A děkovala všem, že mě tak odmítli oslovovat.

Od střední školy jsem pro všechny dodnes Mirunka a jsem za to ráda. Přezdívky si totiž pro sebe nevymýšlíme, ty dostáváme.

A taky je rádi dáváme, aniž by o tom dotyčný věděl. Jako tehdy v Praze, když jsem pracovala v jednom baru.

„Lizpič je tady!“ Povídá mi kolegyně a směje se s ostatními.

„Kdo? Proč mu tak říkáte?“ Ptám se. Byla jsem nová a nechápala nic.

„Proč? Tak ho běž obsloužit a uvidíš.“ Pokrčila jsem rameny a šla k chlápkovi s přehazovačkou na hlavě.

Zeptala jsem se, co si dá. Chlápek mě oplzlým pohledem sjel od hlavy až k patě jako bych mu nabízela místo drinku své tělo a on si nemohl vybrat, co dřív, olizoval si pusu a oslovení kočičko a pusinko používal za každým druhým slovem. Jazýček mu lítal ze strany na stranu a mě se chtělo zvracet. Neustále se snažil sbalit kdejakou dívku a lákal je všechny na slevu v jeho zlatnictví, které vlastnil.

Po týdnu přišel znovu a já si nemohla vzpomenout, jak mu kolegyně říkaly. Něco s lízáním a holkami to bylo. Už to mám!

„Hele, Kundolízek je tady,“ povídám kolegyni. Už mu to zůstalo.

V práci máme také hosty, kteří mají přezdívku, aniž by o tom věděli, ale stoprocentně si jí zasloužili. A tak se setkáváme například s Jebalem. S pánem, co lítá okolo své ženy, jako by byla ze zlata. Hýčká ji, miluje a zbožňuje. Prý je to dokonalý pár, povídala nám známá. Že nikdy neviděla nikoho se po tolika letech tak moc milovat. A pak ho načapal kolega, když v noci zavíral bar, jak si to ten zamilovaný pán rozdává na parkovišti s cizí dámou….

A tak jsem vděčná za Mirunku a doufám, že nemám nikde nějakou přezdívku, o které nevím….:-))