Syndrom posledních 10 kilometrů

Taky někdy přemýšlíte, jak byste obstáli při pomoci u těžké dopravní nehody? Já se vždycky bála, že budu samou hrůzou nepoužitelná. Dnes už vím, jak na tom jsem - v neděli na nás padl los.

Až bude v televizi Besip, nepřepínejte na jiný kanál, prosím. Jeden nikdy neví...

Jeli jsme do Jindřichova Hradce. Když už nám do cíle chybělo necelých 30 kilásků, přijeli jsme na křižovatku mezi poli a lesy, kde pár vteřin předtím došlo k těžké bouračce. Obě auta na maděru, jedno ve škarpě, druhé daleko za ní v mlází, z prvního vylézala čtyřčlenná rodina, z druhého nikdo.

Tak to vypadalo ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo. Jako první. Jak člověk zareaguje? Neuvěřitelně bleskově! Asi ta osvěta není tak úplně o ničem a člověku uvízne to podstatné v hlavě. Všechno nám naskakovalo samo, jako by nám někdo šeptem radil do ouška. Vyběhli jsme z auta, zjistili jsme stav účastníků nehody, odchytli místního traktoristu, aby nám řekl, kde jsme, zavolali jsme záchranku, vytáhli lékárničky, vypnuli motory obou aut, připravili vodu, deky, ručníky... Rodinka se naštěstí zdála být celkem v pořádku, jen úplně vyšokovaná. Zato řidič druhýho auta na tom byl zle. Ležel částečně chycený pod autem, v hlavě měl obrovskou díru, byl při vědomí, ale nemohl pořádně dýchat a necítil nohy. Dělali jsme, co jsme mohli, i když se moc dělat nedalo.

Musím uznat, že záchranáři fungujou v Jižních Čechách prvotřídně. Hasiči dorazili za necelých 10 minut a sanita, policie a vrtulník okamžitě po nich. Ten vrtulník asi zjednali hned, jak jsme do telefonu vyslovili „vážná dopravní nehoda“.

Nakonec nás tam pomáhalo asi šest a od křižovatky stály fronty aut čekajících na průjezd. Jedna věc mě hrozně potěšila: Nenašel se ani jeden debil, kterej by tam skákal s mobilem a fotil nebo točil. Všichni buď zůstali v autě, nebo se vrhli pomáhat, ale materiálek na sociální sítě si tam nepořizoval nikdo. Zaplať pán Bů, ještě nejsme tak zkažení.

Když jsem se bavila s policajtem, říkal smutně: „Ta rodina jela v tomhle pařáku celej den až ze severní Moravy. Byli deset kilometrů od kempu, kam jeli na prázdniny. Už museli bejt úplně vyčerpaný, tak tu stopku přehlídli. To se tady stává. Jo jo, to je ten syndrom posledních 10 kilometrů...“

Tak bacha na ně. Posledních deset kiláků je sviňa. Můžou vás stát hodně. V jedné chvilce říkáte: „Za chvilku jsme tam! Ubytujeme se, vyzkoušíme vodu a pak si opečem buřty!“ a v další vteřině je váš život vzhůru nohama, jste v děsu, zda vaši blízcí přežili, zda to přežije ten chudák z druhýho auta, co vás všechno čeká... A ten pocit viny, ten musí být strašný.

Dnes jsem projela zprávy z Jižních Čech. Smrťáky tam byly, ale náš pán z Oktávky ne, tak doufám, že je stále na světě. Je mi ho líto, přišel k tomu jak slepej k houslím, vyjížděl z lesa a neměl šanci. Taky moc lituju té rodinky, vypadali fajn a pán, jakmile zjistil, že všichni „jeho“ jsou v pořádku, okamžitě vyrazil k řidiči Oktávky a činil se, jak mohl. A pak už si jen zoufal a zoufal.

Něco jsem se naučila sama o sobě: Cizí krev mi nevadí, ale cizí zoufalství ano. S dírou v hlavě si rady vím, ale malé, bezútěšně plačící holčičce pomoct nedokážu. Krev se z rukou umyje a z oblečení vypere, ale přestat na ně myslet nedokážu. Obraz, který se mi vryl do paměti, není louže krve z hlavy toho pána, ale ten výraz strachu v jeho obličeji.

Prosím, jezděte všichni pomalu, ať se tu po prázdninách ve zdraví sejdem, ano? Hlavně těch posledních 10 kilometrů...