Těžkej život mýho psa

Bíglové se vyznačují hlubokým štěkotem. Má bíglice Ančí neštěká, hloubku svého hlasu si šetří na něco jinýho – na vzdechy. Dlouhé, bručivé, úlevné vzdechy.

Ančí Foto: Marián B.

Ančí vzdychá ráda a často, většinou velmi spokojeně. Její zamručení (nádech…. a dlouhý výdech s doprovodným Hmmmmm…) nejvíc připomíná větu „No kóóónečně…!“ a používá je ve velmi kuriózních situacích.

Například při praní. Po dlouhém ždímání s výmluvným „…vzzznnnnnn…“ dopere pračka. Ančí, celou dobu bezpečně zakutaná pod dekou na gauči, se probere z polospánku, zdvihne hlavu, podívá se na pračku a okomentuje to vzdechem tak úlevným, jako by celou várku právě poctivě doprala vlastníma packama na valše.

Nebo večer před spaním. Uložíme se a do pěti minut napochoduje Anna. Se zafuněním obhlédne situaci a vyskočí na postel. Její pra-geny prérijního psa jí velí vyšlapat si v trávě pelech, takže se tam motá, dupe po nás, hledí nám zblízka do zavřených očí a snaží se nacpat pod deku. Když konečně najde to pravé místo (každý den stejné – sektor A4), složí se s žuchnutím jak pytel brambor. Logické by bylo, kdybychom MY řekli „No sláva, to to trvalo.“ Ne, tohle prohlášení učiní Anna. Vzdychne si úlevou, jako když stěhovák složí starou almaru v pátém patře bez výtahu.

Největší makačka je ale jednoznačně vaření. Jakmile se postavím k lince, Anna se zvedne z gauče a jde mi asistovat. Neustále mi stojí za zády s hlavou vyvrácenou vzhůru a očima plnýma očekávání. Vařím-li něco časově náročného, třeba boršč, má Anna těžkou šichtu. Po dvou hodinách pod linkou je na prahu nervového kolapsu a jak začneme jíst, už se neudrží a srdceryvně kvičí. Když dojím, dám jí poslední sousto, umeju nádobí a celá zničená sebou švihnu na gauč. Do minuty sebou vedle mě švihne Ančí, podívá se na mě a zabručí, div mě neodfoukne. Já vím, co říká:

„To byla fuška, co?“ To byla, Ančí. To byla :)