Vot těchnika!

Mám velkou kancelář a klíče, které si se mnou pořád hrajou na schovku. I zatoužila jsem po pípátku – přesněji, hledači klíčů. Znáte to? Zapískáte a ono to na vás zacvrliká …teda jsem si myslela.

Tumáš! TUMÁŠ!!!

Onehdy jedna blogerka napsala článek, ve kterém pípátko zmiňovala. Zeptala jsem se jí v diskusi, kde se to pořizuje, ona mi poradila a já jednala. Do týdne jsem si nesla domů malý poklad.

Pípátko jsem rozbalila, zapískala a… „Cvrliky cvrliky cvrliky!“ Rajská hudba! Funguje to! Heuréka!

To bylo v sobotu ráno.

Už o víkendu jsem pomalu zjišťovala, že mé nové pípátko není sportovní kámoš, co se ozve, když se na něj hvízdne, ale přecitlivělá zákeřná hysterka.

Volám na psa: „Ančí, dones!“
Pes nic nenese, ale z předsíně slyším: „Cvrliky cvrliky cvrliky!“

Peskuju kočku: „Terezo, nesmíš!“
Tereza zlobí dál, ale z poličky se ozývá: „Cvrliky cvrliky cvrliky!“

Jedu autem, poslouchám muziku. Pípátko se přidává neomylně v každém refrénu, kdy melodie vylétne výš. Obzvláště se mu líbí píseň Texas Cowboys. Pípátko je asi kráva.

Snažím se pípátko zabalit do šály, aby neječelo, kdykoliv se něco šustne, a nevybila se mi tím baterka dřív, než ho budu moct vyzkoušet v ostrém terénu své kanceláře.

***

Pondělní ráno. Pípátko vesele pípá celou cestu do práce – líbí se mu J.A.R.
Na čerpací stanici mi cvrliká kabelka, protože tam hraje rádio a hovoří lidé. Pípátko je asi vůl.

V kanceláři je pípátko k pískání zcela netečné. Kolega, který mě pozoruje, jak chodím po kanceláři, natahuju krk a pískám, prohazuje: „Co je, ztratila jsi čivavu?“
Ha ha ha. Díky, pípátko.

Ten mrňavej cvrlikač mě dohání k šílenství. Když pískám, zarputile mlčí, ale když někdo vleze do kanclu a řekne „dobrý den“, odpovídá dřív než já. Chodím po kanclu, hledám klíče, vykřikuju „Ančí! Terezo! Dobrý den!“ a pípátko leží někde schovaný a hihňá se mi do rukávu. Kolega vypadá, že by rád povýšil ztracenou čivavu na ulétlé včely, ale při pohledu na můj zuřivý výraz to nerealizuje.

Kolem poledne už jsem zcela vyčerpaná: Jednak neustálým hledáním klíčů, když je potřebuju, jednak jejich cvrlikáním, když je nepotřebuju. V záchvatu vzteku třesoucímí se prsty vyrvu z cvrlikátka baterku a degraduju ho na pouhý přívěšek. Ach, ta úleva…

Odpískáno!
Vot těchnika… ;)